PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

35. Můžu?

19.5.1976

Dny plynuly dál svým pomalým tempem a obyčejný člověk by řekl, že je vše tak, jak má být. Ovšem zdání často klame a stejně tomu bylo i tentokrát.

Harry Jones nepatřil mezi studenty, kteří by se snažili být středem pozornosti, přesto ho však všichni znali jako usměvavého a milého chlapce.

Nyní se mu ani vzdáleně nepodobal. Byl neustále zamračený, zamyšlený a stranící se všech okolo, čímž u některých spolužáků vyvolával zvědavost. A nebyl sám. Remus vypadal unaveně a ztrápeným pohledem Harryho pozoroval přes nebelvírský stůl, domnívajíc se, že si toho hoch nevšiml.

Ani u zmijozelského stolu nebylo vše v pořádku. Severus, přestože měl nasazenou svou obvyklou neprůhlednou kamennou masku, nebyl zrovna ve své kůži. Od jeho návštěvy na ošetřovně nemohl pořádně spát ani se soustředit na studium. Nedokázal si totiž zodpovědět jednoduchou otázku. Jak se k Harrymu chovat? Neměl ani šanci s ním promluvit, protože chlapec po vyučování mizel neznámo kam.

U zbytku zmijozelských, především těch z vyšších ročníků, vládla nevraživá nálada. Na Jonese se dívali pohledy, které nevěstily nic dobrého. Nikdo zatím nebyl potrestán, takže nebylo jasné, zda jejich útok byl odhalen či ne. Nejzachmuřeněji se tvářil Avery. Od okamžiku, kdy se Harry objevil po napadení ve Velké síni, byl rozzuřený. Nedokázal pochopit, jak z toho všeho mohl, tak lehce vyváznout. Přitom doposud, žádná Snapeova kletba nezklamala. Opět začal spřádat plány jak Nebelvíra odstranit, nejlépe napořád.

Harry se z Velké síně vyřítil, jako kdyby za ním hořelo. Vydal se již dobře známou cestou do Zapovězeného lesa. Sedával tam každý den po několik posledních dní. Potřeboval si utřídit myšlenky a rozhodnout se, jak se správně zachovat. Kéž by rozhodování nebylo tak těžké! Ale bylo. Obzvláště, když mu v hlavě zněla slova Albuse Brumbála.

„Pane řediteli, smím to někomu říct?“

„Bohužel ne, chlapče. To ovšem neznamená, že se musíš stranit přátel. Budeš je potřebovat.“

„Ale kdo je pravý přítel, pane řediteli?“

„Ty to sám nevíš, Harry?“

„Už ne. Nevím, komu mám věřit.“

„Nemohu za tebe rozhodnout. Ale mohu ti říct, jak na to pohlížím já.“

„Opravdu?“

„Jistě. Nezatracoval bych žádnou možnost. Ani lásku, ani přátelství. Obojí přichází a odchází, ale zanechává hluboké stopy. Říká se, že přátelství po lásce, je jen její jinou formou. Já se však domnívám, že pokud se z nejlepšího přítele stane nepřítel, je to také přátelství v jiné formě. Vol rozumně, Harry. A spravedlivě. Ale nezapomeň, že i špatné věci vedou k těm dobrým. Nezapomeň, kým jsi.“

Harry alespoň z části chápal, co se mu Brumbál snažil říct. A vlastně i věděl, co by měl udělat. Ale nedokázal se rozhodnout, s kým si promluvit dřív. Severus nebo Remus? Severuse zná roky a vlastně tuší, co se mu honí hlavou. Lupina však ranil, protože v danou chvíli rozhodně nepřemýšlel.

Podíval se na knihu položenou na klíně. Čas a jeho prokletí. Čas se stal jeho nepřítelem a on se musí rozhodnout dříve, než bude pozdě.

Vytáhl se zpět na nohy a zamířil do hradu, přesněji do knihovny. Nějak tušil, že tam najde Remuse. Nejprve si promluví s ním a pak se vydá hledat Severuse.

Nemýlil se, Remus Lupin seděl úplně vzadu a skláněl se nad staře vyhlížející knihou, přičemž si zběsile něco zapisoval na pergamen. Harry k němu neslyšně došel.

„Můžu?“

Ukazoval na místo vedle Lupina a viděl v jeho obličeji odraz souboje, který uvnitř sváděl. Nakonec jen přikývl a Harry se posadil.