PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

40. Poslední chyba

15.6.1976

Harry doběhl až k Severusovi a vlivem rozčílení a běhu mluvil nikoliv klidně jak plánoval, ale značně hlasitě.

„Můžeš mi ksakru říct, co to předvádíš?“

„Nepleť se do toho, Harry!“

Severus Snape se k němu otočil čelem a z jeho onyxově černých očí sršely jiskry.

„Měl by sis vybrat co chceš, Severusi! Prve chceš, abych byl s Lily kamarád, ale když něco poděláš, tak se nemám do ničeho plést! Jak jsi něco takového mohl říct? Lily! Naší hodné Lily!?“

„Tak mi to ujelo! Já se jí omluvím!“

„Ujelo? A za jak dlouho budu mudlovský šmejd já, co?“

„Ty přece nejsi-.“

„Nejsem z mudlovské rodiny? To nevíme, Severusi! Kolik toho ještě potřebuješ podělat?“

„Bohužel nejsem tak dokonalý jako ty!“

„Nikdo není dokonalý, Seve! Ale aspoň vím co je správné!“

„Jistě! Jedenáctiletý Harry Jones nikdy nic nepodělal ani nepokazil!“

„Ksakru, Severusi! Je jedno kolik mi je a věř mi, že jedenáct to není, ale nemusím se chovat jako idiot a zbabělec!“

Harry neměl připravenou hůlku a ránu nečekal, takže po Severusově útoku odletěl několik metrů a tvrdě dopadl na zem. Hbitě vytáhl hůlku a vyskočil na nohy.

„Já nejsem žádný zbabělec, Jonesi! Podívej se na sebe! Nebo jsi snad už předal jména Brumbálovi?“

Severusův tón byl posměšný a chladný, až se Harry otřásl. Stál na nohou a nevěřícně zíral na svého přítele. Nevšímal si lidí kolem sebe ani bolesti, která se po tvrdém dopadu ozývala. Vnímal jen Severuse a nedokázal věřit svým uším.

„Chceš mi vyčítat, že tě kryju?“

Hlas měl podivně tichý a zastřený, ale Snape si toho ve svém vzteku vůbec nevšiml.

„Mě? Já tě nenapadl! Kryješ tak maximálně sebe, protože víš, že bys nedopadl dobře. Proto se raději schováváš v lese co? Sám jsi zbabělec!“

Chlapec sklopil hůlku a zadíval se na Severuse pohledem plným bolesti a zrady. Pak odpověděl naprosto jinak, než by kdokoliv z přítomných čekal.

„Jupiter je na svém místě a z přátel se stanou nepřátelé. Firenze měl pravdu. Pamatuješ co jsem říkal o tvých chybách? Tohle je ta poslední, na další čekat nebudu. Sbohem Severusi Snape.“

Nevnímajíc okolí se Harry vydal zpět k lesu, kde zpoza křovin vyšel Firenze. Přihlížející se podivovali nad neobvyklým zjevením kentaura, který Harrymu podal ruku a vysadil si jej na koňský hřbet. Společně vyrazili do lesa a zanechali za sebou překvapené studenty.

Severus si až v tu chvíli uvědomil, co se vlastně stalo. Tohle nechtěl, v jeden den ztratil oba své přátele.
Zůstal naprosto sám, přesně jako to bylo před lety. Žádné nedělní vycházky ani objevování nových míst o prázdninách.
Otočil se a zmizel v útrobách hradu, ponořen do svých vlastních ponurých myšlenek.

„Tohle bylo divný.“

Black se jako první vzpamatoval, i když sám pořádně nechápal čeho byl svědkem.

„To jo Tichošlápku. Co myslíš ty, Náměsíčníku?“

Lupin ho však nevnímal a pozoroval místo, kde Harry zmizel. Byl nenadálou situací značně zmaten, ale částečně pocítil úlevu. Severus Snape už nebude jeho konkurencí. Teď však záleží na tom, jak se s tím Harry popere.