PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

42. Tichý přítel

29.6.1976

Konec školního roku se nenávratně přiblížil a s ním i odjezd na prázdniny.
Harry sám nevěděl, co by si přál více, zda zůstat v Bradavicích a denně potkávat Severuse nebo jet domů a strávit prázdniny za zdmi sirotčince.

Domů ho to táhlo, kvůli Margot, ale obával se, že tím ztratí veškerý kontakt se Severusem. Z rozjímání ho vyrušil Remus.

„Nechce se ti domů?“

Harry se slabě pousmál. Obdivoval jak Remus vždy uhádne na co zrovna myslí.

„Sám nevím. Netuším co mě tam čeká. Ani co se bude dít následující rok.“

Remus pokyvoval hlavou. Chápal Harryho obavy. Ještě pořád se nesmířil s tím, že ze svého života odřízl Snape a vlastně měl strávit prázdniny o samotě a v izolaci. Proto za ním přišel, nechtěl, aby se jeho kamarád trápil.

„Nikdo neví, co ho čeká. Každopádně jsem ti napsal adresu. Když bys chtěl napsat nebo se třeba setkat, určitě si na tebe najdu čas.“

Harry vděčně přijal kus pergamenu, který mu Lupin podával. Musel smeknout, před jeho trpělivostí a tolerancí. On sám by se sebou už dávno nemluvil. Kolikrát Remuse nehezkým způsobem za poslední dva týdny odehnal? Častokrát a přesto se k němu mladý vlkodlak neobrátil zády.

„Budu na to myslet a třeba se ozvu.“

Nebyl to žádný slib, ale Remusovi to stačilo. Udělal co považoval za správné.

„Ještě musím do lesa.“

„Za tím svým známým kentaurem? Evidentně ti jeho přítomnost prospívá.“

„Chci se s ním rozloučit. Firenze mě za měsíc naučil více než by dokázal i ten nejlepší učitel. Zapovězený les je plný úžasných tajemství, ale to ty a zbytek Pobertů jistě víte.“

Remus zrudl jako rajské jablíčko a snažil se tvářit, že nemá ani páru o čem Harry mluví.

„Ale Remusi, na mě to hrát nemusíš. Po lese se o úplňku pohybuje zvláštní parta. Vlkodlak, jelen, pes a krysa. A vaše zcela výstižné přezdívky? Byl bych hodně velký hlupák, kdybych si zbytek nedomyslel.“

Lupin byl šokován a neměl slov. Čím dalším ho chlapec ještě překvapí? Harry se konečně po dlouhé době upřímně zasmál, poplácal Remuse po rameni a beze slov ho nechal samotného.

Sám byl natolik zamyšlen, že si nevšiml postavy, která šla naproti němu. Když však zvedl zrak, zůstal stát jako přimražený. Díval se do očí Severuse Snapea. Ten pohled ho bolel a měl hroznou chuť se schovat k Severusovi do náruče jako to dělával když byl malý a zapomenout na celý předešlý rok.

Náhle si však uvědomil to, co celou dobu neviděl. Nejen on je tichým přítelem. Nemuseli se o tom bavit, nemusel se ho na nic ptát, jednoduše to věděl. Věděl, že když za Severusem přijde, on se k němu neotočí zády.

Tenhle fakt způsobil, že se lehce usmál a sotva znatelně Severusovi kývl, když se opět dal do pohybu. Překvapený Zmijozel mu odpověděl stejným způsobem a Harryho ho to zahřálo na hrudi.

Potlačil nutkání se za svým přítele-nepřítelem otočit a pokračoval dál po pozemcích až do Zapovězeného lesa.