PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

45. Dohoda

10.7.1976

Nevnímal nic kolem sebe. Stále pozoroval těch pár písmen vytesaných do kamene. Nebyl s ní, ani se nerozloučil. Zatímco on řešil maličkosti, Margot umírala. Uslyšel za sebou kroky, ale nevšímal si jich.

Poznal ho okamžitě, jeho jedinečnou vůni i paže, které ho objaly. Byl to jeho přítel, ten který ho nenechá padnout až na dno. V tu chvíli, jako kdyby se protrhla pomyslná hráz slz, které se mu začaly kutálet jedna za druhou po tvářích.

Netušil jak dlouho tam takhle seděli, jen tiše plakal. Na malou chvíli byl opět pětiletým chlapcem, který se choulí pod pláštěm svého kamaráda.

Už se začalo stmívat, když ho Severus postavil na nohy a odvedl do sirotčince. Harry se sotva vlekl, jak byl za ten týden zesláblý. Uložil ho do postele a chlapec během pár vteřin usnul.

Ráno, když se za Harrym vrátil, vypadal mnohem lépe než předešlého dne. Dokonce vykouzlil slabý úsměv, jakmile spatřil svého kamaráda.
Ovšem ten netrval dlouho, když si uvědomil, že ho Severus musel hledat a určitě ne jen tak, pro legraci. Venku stále pršelo, tak zůstávali v Harryho pokoji. Vládlo mezi nimi ticho, zpočátku vítané, později však trapné.

Harrymu bylo čím dál více jasné, že Severus má něco na srdci a s největší pravděpodobností neví jak začít.

„Asi jsi mě včera hledal, těžko jsi byl na procházce po hřbitově.“

Sledoval kapky stékající po okně a trpělivě čekal na Severusovu odpověď. Ta však nepřicházela.

Ještě včera měl jasně promyšlené, co chce Harrymu říct, ale dnes toho nebyl pořádně schopen. Jako kdyby mu jejich včerejší setkání na hřbitově úplně zatemnilo mozek.

„Já... Dostal jsem nabídku.“

Harrymu stačil letmý pohled Severusovým směrem, aby mu došlo o jakou nabídku se asi jedná.

„A? Přijmeš ji, to víme oba.“

„Asi ano.“

Severus byl rád, že nemusí více vysvětlovat, ale chladný, klidný tón, jakým s ním Harry mluvil, ho děsil.

„Proč?“

„Cože?“

„Proč sis dal tu práci, abys mě našel a řekl mi to?“

Byla to naprosto správná otázka. Proč ho vlastně vyhledal? Odpověď byla jednoduchá a přesto se Severusovi špatně říkala.

„Protože jsou tohle poslední prázdniny, které můžeme strávit, tak jako dřív. Protože pak už nebudeme ani trochu přátelé.“

„Přemýšlel jsi vůbec někdy nad tím, že by ses k nim nepřidal? Že bys žil jako normální čaroděj?“

Severus se musel zamyslet. Přemýšlel nad tím? Jistěže, ale vždy mu vyšla stejná odpověď.

„Přemýšlel, ale-.“

„Víc vědět nechci. Pokud jsi nad tím přemýšlel, tak víš co děláš.“

Harry nechtěl vědět, jaké má Severus odůvodnění pro své rozhodnutí.

„Kdy bude ta sláva?“

Ironie byla v Harryho hlase přímo hmatatelná a Severuse to strašně mrzelo. Přesto však musel Harryho obdivovat, že se s ním vůbec baví.

„Nevím přesně, ale chce mě na konci prázdnin vidět.“

Chlapec si povzdechl, to je mnohem dřív než předpokládal.

„Dobře. Právě jsem zapomněl na to cos řekl a udělal v Bradavicích i na to, co se teprve chystáš udělat. Pouze na tyhle prázdniny. Slíbil jsem, že tady pro tebe budu a taky to udělám, ale nepočítej s tím, že po prázdninách to bude jako dřív. To bych nedokázal, Severusi. Dohodnuto?“

Severus zaváhal, ale nakonec přijal nabízenou dlaň.

„Dohodnuto.“