PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

5. Strach a úleva

30.6.1975

Může člověk pociťovat nesmírné štěstí a radost, přesto však být zklamaný a smutný? Odpověď je ano. Přesně tak se právě cítil Severus.

Před odjezdem z Bradavic mluvil s ředitelem školy, Albusem Brumbálem. Výsledek jejich rozhovoru však předčil veškerá jeho očekávání.

Nejenže mu Brumbál potvrdil, že Harry bude v září opravdu nastupovat, ale dal mu i klíč od jejich školního fondu, aby se svým kamarádem mohl vyřešit nákupy na Příčné. Měl z toho ohromnou radost a byl šťastný, že s Harrym bude moct trávit čas i přes školní rok. Tak moc se na něj těšil!

Hned ve vlaku sdělil, dle něj skvělou zprávu, Lily. Její reakce však nebyla tak vřelá, jak očekával. Dostalo se mu tiše zamumlaného aha. Moc dobře nechápal co se s jeho kamarádkou děje.

„Přijde mi, že se ti to moc nelíbí. Proč?“

„Máš pravdu, nelíbí. Nemám Harryho ráda, je to malé dítě a ty s ním trávíš celé prázdniny. Teď bude i ve škole a bude tě pronásledovat na každém kroku. Vždyť je to děcko!“

Severus se na ni nevěřícně díval. Myslel si, že jeho kamarádka bude mít pro Harryho pochopení. Vyprávěl jí o jeho životě, tak proč je na něj zlá?

„Pořád nechápu, co ti na tom tak vadí?“

„Co? Jsi snad hloupý? Už teď máš s Poberty peklo a co teprve jak se začneš motat kolem děcka? A já se na to mám dívat? A kluci ze Zmijozelu? Myslíš, že ti to bude procházet? Nehledě na to, že o něm pořádně nic nevíš! Nebudu ti stát za zadkem a pořád tě krýt. Ne kvůli němu!“

„Takže chceš, abych se s ním nebavil? Abych dělal, že ho neznám?“

Severus nasadil tvrdý tón, který naznačoval, že je rozezlen. Na to se Lily pokoušela o smířlivý tón.

„Seve, já to přece myslím dobře. Už tak to v Bradavicích nemáš lehké. Možná je to tvůj kamarád, ale je na čase, aby se postavil na vlastní nohy.“

Vlak začal přibržďovat jak se blížili k nádraží.
Severus si beze slova vzal kufr a ve dveřích kupé se ještě otočil na Lily.

„Jestli cena za Harryho kamarádství je ještě větší peklo, tak to beru. Víš, já své sliby dodržuju.“

Nyní byl Severus na cestě do sirotčince a cítil se zvláštně rozpolceně. Těšil se na Harryho, ale pociťoval silné zklámání z chování jeho kamarádky.

Hned jakmile prošel branou, hnala se k němu Rose.

„Severusi! Ještě, že jsi přišel!“

Severus se tvářil zmateně a v hlavě se mu promítaly různé scénáře, co se asi mohlo stát.

Rose se s ním vždy bavila mile a vstřícně, ovšem nikdy ho takto nevítala. Něco v jejím výrazu mu napovídalo, že se muselo něco stát.

„Dobrý den, Rose. Přišel jsem pro Harryho.“

„To je právě to. Harry tu není. Včera nepřišel na večeři, ale to se mu stává často. Jenomže ráno při budíčku jsem zjistila, že vůbec v noci nebyl v posteli! Znáš ho, víš kam by mohl jít, tak jsem čekala na tebe než zavolám policii.“

Severus se okamžitě otočil a vyběhl branou pryč. Ještě stihl na Rose zavolat.

„Já ho najdu!“

Šel na jistotu. Jestli se Harry někam schoval, tak určitě na to místo, které loni navštěvovali. Když se propletl mezi stromy zůstal zkameněle stát.

U jejich stromu byl někdo přivázaný. Měl černý pytel na hlavě jeho tělo bezvládně viselo na provaze, kterým bylo připoutané za hrudník ke stromu.

Severusovi se divoce rozbušilo srdce a nebyl schopen pohybu. Nebylo pochyb, kdo se pod tím pytlem ukrývá, ovšem Severus si vzpomněl na svou matku. Taky ji našel v nepředvídaném stavu a byla mrtvá. Co když…

Divoce zatřásl hlavou, takhle nesmí myslet.

Pomalu, se strachem se přibližoval ke stromu. Opatrně sundal z Harryho hlavy pytel a zalapal po dechu. Ani jedno místo v obličeji nebylo bez modřin a otoku. Okamžitě svého kamaráda odvázal a ten se sesul k zemi. Přitom tiše zasténal a Severus se málem rozplakal úlevou.

Není mrtvý.