PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

18. Usmíření

6.9.1975

„Harry! Máš chvilku?“

Severus rázným krokem doháněl Harryho, který vyšel z Velké síně. Ten se na něj otočil a v očích se mu zračila bolest a zklamání. Přesto si však povzdechl a přikývl.

Vyšli na nádvoří a Harry se tiše zadíval na oblohu. Severus se postavil vedle něj a pozoroval ho.

„Zlobíš se?“

„Já nevím, měl bych se zlobit?“

„Asi ano.“

Severus zahanbeně sklopil hlavu a pokračoval.

„Choval jsem se jako pitomec. Zase.“

„To jo. Asi bych fakt měl být naštvaný, ale ono to nějak nejde, Severusi.“

„Promiň, Harry. Vím, že nemůžeš za to kam tě klobouk zařadil. Byla to ode mě blbost.“

„Víš, já jsem se nějak smiřoval s tím, že spolu logicky nebudeme trávit celé dny, ale nečekal jsem, že mě úplně zazdíš. Ale asi bych nebyl dobrý kamarád, kdybych tvou omluvu nepřijal, takže budu dělat, že se nic nestalo.“

„Zažiju já někdy, že bys na mě křičel?“

„Mám s tím začít? Víš jaký mám ječák, Seve!“

Harry se rozesmál a Severus se k němu úlevně přidal.

„Jak se ti tu líbí?“

„Je to tady nádherné a kouzelné. Hodiny mě baví a zatím mě ještě nikdo neproklel, takže dobrý.“

„Slyšel jsem, že jsi exceloval v Obraně.“

„Tak to bych neřekl, jen se mi to náhodou povedlo. Kettler mi chtěl ukázat, že mi přečtená učebnice moc nepomůže. Všichni z toho dělají vědu, ale minimálně polovina z nich by to taky zvládla.“

„To si nemyslím, Harry. Kettler rád praktikuje kouzla v praxi a i ve vyšších ročnících s tím mívají problém. Ono na někoho, kdo se v černé magii pohyboval, je opravdu těžké seslat kletbu.“

„Stejně to byla náhoda. Nic víc.“

„Jak myslíš. Co Poberti?“

Severus si všiml, jak se Harry viditelně napjal, ale chtěl si nejprve počkat na jeho odpověď, dříve, než ho bude poučovat.

„Řekněme, že Potter vzal mou upřímnost jako vyhlášení války.“

„Můžeš mi říct, kdys to stihl?“

„Prvních pět minut po zařazení?“

Harry se na něj otočil s nevinným kukučem a Severus nevěděl, jestli se má smát nebo chytat za hlavu.

„Cos mu u Merlina řekl?“

„Že na rozdíl od něj mám mozek. Asi ho to nakrklo, protože to slyšela vlastně celá kolej.“

„Harry, ty jsi cvok!“

Chlapec zvážněl a zadíval se zpátky na oblohu posetou hvězdami.

„Nechci se hádat, Seve. Ty jsi ty, ale já před nimi couvat nebudu. Nenechám je urážet lidi, které mám rád.“

„To jen někoho urazili a tys hned vyhlásil válku? Pěkně ti znepříjemní celou školu.“

„To je mi jasné, už to zkouší, ale na mojí paličatost nemají.“

Severus nepřestával Harryho pozorovat a uvědomil si, že Moudrý klobouk ho zařadil naprosto správně.

„Nebudu se ti do toho plést, ale nelíbí se mi to. A ještě něco. Někteří studenti Zmijozelu, tě budou chtít stahovat na svou stranu. Dávej si na ně pozor. Jsou zlí.“

„Opravdu? A kteří?“

„Možná Mulciber a Avery.“

Harry se hluboce nadechl a otočil se tak, aby stál přímo před Severusem.

„Jsou zlí? Ale ty se bavíš jenom s nimi, Severusi. Proč já nemůžu?“

Severus byl Harryho reakcí zaskočen a neočekával, že by chlapec věděl o které studenty se jedná.

„Já jsem Zmijozel, Harry.“

„A já Nebelvír. Sám rozhodnu, s kým se budu bavit a s kým ne. Dobrou, Severusi.“

Rychlým krokem ho obešel a zamířil zpět do školy. Severus se za ním ještě dlouho zaraženě díval, než ho následoval.