PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

11. Konečně spolu

18.7.1975

Harry se rozhlížel po skromném, přesto útulném pokoji, ve kterém dočasně nalezl domov.

Byl nadmíru překvapen, když mu lékokouzelnice řekla, kde se nachází a že jej přinesl ředitel bradavické školy, Albus Brumbál. Pamatoval si jen ten útok, zbytek už byl jen černočernou tmou.

Nyní se bál. Ne o sebe, ale o Severuse. Znal ho příliš dobře, aby věděl, že jeho přítel často nezvládá svůj vztek. Pokud se k němu doneslo, že zde leží a nedopatřením se dozvěděl, kdo za to může, mohl by vyvést nějakou hloupost. Harry mohl jen doufat, že se Severus nikdy nedozví, kdo za tím vším stojí.

Opatrně se posadil a vzal si knihu z nočního stolku. Prý mu ji zde včera nechal Brumbál. Nechápal, proč ho ředitel navštěvoval ani proč ho sem přemístil, ale nejspíše bude opravdu nesmírně laskavý člověk.

Otevřel Bradavická tajemství do kapsy a začetl se. Byl fascinován všemi úžasnými příběhy, které tam byly napsány. Od Severuse toho věděl spoustu, ale i přesto se dovídal nové a nové věci. Byl do čtení natolik zahloubán, že přeslechl tiché zaklepání a otevření dveří. Něčí přítomnost si uvědomil, až když mu na knihu padl stín.

„Severusi! Tys přišel!“

Harry vypískl jako malé dítě a Severus se i přes veškeré své starosti musel zasmát.

„Jasně, snad jsi nečekal, že se na tebe nepřijdu podívat, prcku!“

Harry se trochu posunul na posteli a udělal tak Severusovi místo.

Ten se posadil a začal vyprávět. Nejprve o roce v Bradavicích, pak o jeho rozhovoru s ředitelem, kdy s potěšením sledoval narůstající radost v Harryho očích.

„Takže opravdu pojedu do Bradavic! A budu se učit kouzla a lektvary a všechno ostatní! To je prostě super!“

Severus si byl jist, že kdyby byl Harry v pořádku, už by po pokoji od radosti  tančil indiánské tance.

„Mluvil jsem s Lily a požádal ji, aby se aspoň pokusila s tebou vycházet. Oba jste mí přátele a nechci si muset vybírat.“

Harryho radostná nálada byla okamžitě pryč. Lily byla živou připomínkou Petunie. Za ty roky byl však Harry zdatným hercem, takže na sobě nedal nic znát.

„Já ti rozumím, Seve. Nebudu ti tvrdit, že s Lily někdy budeme nejlepší přátelé, ale myslím, že nebude problém ji tolerovat.“

„To jsem rád.“

Severus se na okamžik odmlčel, než opět promluvil.

„Řekl jsem jí i o tom co ti Petunie provedla.“

Harry se na něj vyděšeně podíval, ale mlčel.

„Znám tě, Harry a vím proč jsi mi to neřekl, ale stejně mě to mrzí. Důvod mi asi nepovíš, co?“

Chlapec zavrtěl hlavou. Nechtěl o tom mluvit a už vůbec nechtěl, aby Severus znal pravé důvody.

„To není důležité. Neuděláš jí nic, že ne?“

„Ty se mi snad zdáš, Harry! Málem tě zabili a ptáš se jestli jí nic neudělám?“

„Oni za to nestojí. Skončil bys v Azkabanu a jim by se nic nestalo. To nemá smysl.“

Severus měl dojem, že mu Harry něco neříká, ale nechal to být.

„Jak chceš. Raději si naplánujeme tu Příčnou. A ještě budu muset za Rose.“

Harryho výraz se opět projasnil a v očích mu tančily veselé jiskřičky. Severus si uvědomil, že pro pohled na veselého kamaráda by i zabíjel.

Pro tu chvíli, ani jeden z nich netušil, co jim přinese budoucnost. Zda štěstí, či smůlu a zklamání.