PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

73. Vyprávěj

10.3.1978

Srdce mu tlouklo jako zběsilé, když uháněl chodbami hradu na ošetřovnu. V okamžik, kdy ho ředitel požádal, aby se neprodleně dostavil na ošetřovnu, ovládl ho strach a obával se nejhoršího.

Možná s Harrym nevycházeli jako dřív, ale pořád to byl jeho přítel. A zachránil mu krk. Nemusel se přece zabývat tím, aby se jeho krytí neprozradilo, přesto to udělal. Pořád to byl ten Harry, kterého znal.

Když dorazil ke dveřím vedoucím na ošetřovnu, nervozitou se mu začaly potit dlaně. Otřel si je do hábitu, na sucho polkl a vstoupil. Po madam Pomfreyové nebylo ani stopy, tak tiše přistoupil k Harryho lůžku.

Mladý muž v tu chvíli spal, ale Severus si všiml krve, prosakující skrze obvaz. Zamračil se a pak si uvědomil, co to znamená. Harry byl zasažen jednou z kleteb, které vymyslel a Smrtijedi jich hojně využívali. Opatrně sejmul obvaz a jemně špičkou hůlky přejel po ráně, mumlajíc příslušnou protikletbu. Rána se okamžitě začala zacelovat a Severusovi se ulevilo. Opět velmi zalitoval, co všechno Smrtijedům a Pánovi zla, pověděl.

Chtěl se otočit a odejít pryč, ale rozmyslel si to. Posadil se na židli vedle postele a zadíval se na klidnou, spící tvář svého kamaráda. Vypadal mladší než posledně, ale Severus to přisuzoval své představivosti.

„Chtěl jsem ti to říct, opravdu, ale ředitel mi to výslovně zakázal. Nechtěl tě vystavovat zbytečnému nebezpečí. Ani veškeré mé prosby ho neobměkčily. Víš, ten den, kdy jsem se stal Smrtijedem, se stalo přesně to, cos říkal. Musel jsem zabít. Neměl jsem na výběr, jediný možný útěk byl přes Pána zla. Když jsem stál v té místnosti, plné zubožených mudlů a měl si vybrat toho, kterého zabiju, myslel jsem na tebe. Na to, co bys udělal ty. Pak jsem si jí všiml. Vypadala ze všech nejhůře, ale jako jediná se mi dívala zpříma do očí. Byla smířena s tím, že zemře. Ty oči mě prosily o smrt. Chápeš to? Já už ano. Musela si projít peklem a smrt pro ni byla vysvobozením. Když ji moje kletba zasáhla, usmála se. Nevím, co bys zvolil ty, ale já si myslím, že jsem udělal správně. Ale mému svědomí to nepomohlo. I když dělám zvěda, noc co noc ji vidím. Nejen ji. Všechny ty chudáky. Příliš jsi mě ovlivnil Harry, ale jsem za to rád. Jsem rád, že ze mě nikdy nebude zrůda, která mučí a zabíjí pro zábavu.”

Severus se na chvíli odmlčel, ztracen ve svých vlastních myšlenkách natolik, že si ani nevšiml dvou smaragdů, které ho bedlivě sledovaly. Jako kdyby Harry vycítil, že se Severus potřebuje vypovídat, tiše naslouchal a ani nedával najevo, že je vzhůru. A Severus pokračoval.

„Kdybych nebyl hlupák, nehádali bychom se, neposlal bych tě Lupinovi do náruče, ani bych ti netajil, že mi na tobě záleží. Teď už je pozdě. Chybí mi hodiny strávené povídáním s tebou. Ty ani nevíš o co všechno jsi přišel svým odchodem.”

„Tak mi to povyprávěj.”

Harry už nevydržel mlčet a široce se usmíval, když viděl Severusův překvapený výraz.

„T-tys mě p-poslouchal? A-ale-”

„Jen mluv dál, Seve. Prosím.”

Po dlouhé době se Severus usmál, když viděl ty staré známé jiskřičky v těch nejnádhernějších zelených očích, které kdy svět spatřil.

Přestal přemýšlet nad tím co vše už Harrymu prozradil, rázem zapomněl na svět venku i na Znamení zla na levém předloktí.

Existovala jen tato chvíle. Teď a tady, byl jen on a Harry. Posunul se blíže k Harryho posteli a pustil se do vyprávění.