PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

56. Pročištění vzduchu

26.12.1976

Nikomu by ani pod kletbou Cruciatus nepřiznal, že na Vánoce v Bradavicích zůstal kvůli Harrymu.
Neměl by to dělat, ale měl neodbytný pocit, že si s ním musí promluvit. Netušil jak dopadl rozhovor mezi Harrym a Lupinem, protože zbaběle utekl, ale právě tato nevědomost ho ubíjela.
Jeho srdce bylo rozbito, jeho city pošlapány a chuť do dalších dnů kamsi utekla, přesto se však hodlal s danou situací srovnat po svém.

Ano, už si přiznal, že se do svého někdejšího nejlepšího přítele zamiloval. Znělo to bláznivě a neuvěřitelně, ale bylo to tak. A protože je Zmijozel a ten nedělá nic napůl, v jeho srdci nezbylo místo pro kohokoliv dalšího.

Právě proto však chtěl s Harrym mluvit. Chtěl, aby věděl, že on pro něj vždy bude tím jediným na světě a že se na něj vždycky může obrátit.

Proč? Měl by ho začít nenávidět, plánovat pomstu, ignorovat… To nedokáže. Chce, aby byl Harry šťastný a v bezpečí. Pokud tohle vidí v Lupinovi, nebude mi stát v cestě.
Nebude bojovat předem prohranou bitvu, ale tiše a lstivě vyčkávat. Věřil, že Brumbál se nemýlil a jednou k sobě cestu najdou.

Koneckonců má teď spoustu jiných starostí, které mu na jeho trápení pomohou zapomenout. Právě proto teď stoupal po schodech do sovince. Potřeboval odeslat důležitou zprávu, avšak cestou potkal toho, ke komu mu neustále ubíhaly myšlenky. Když ho Harry míjel, zastavil se.

„Harry? Můžu s tebou mluvit?“

Hoch stál bokem a ani se na Severuse nepodíval, když odpovídal.

„Nevím o čem, Severusi.“

„Prosím.“

Jediné slůvko způsobilo, že Harry pochopil naléhavost situace. Severus Snape se zřídkakdy omlouval a ještě méně prosil.

„Budu v knihovně. Nehodlám tady mrznout.“

Pokračoval v cestě zpět do hradu a Severus rychle vyběhl posledních pár schodů do sovince. Zatímco přivazoval sově pálené dopis k noze, přemýšlel nad tím, jaké má štěstí. Neočekával, že by Harry tak lehce ustoupil. Proto však také spěchal, nechtěl, aby si to hoch ještě rozmyslel.
Do knihovny dorazil v rekordně krátkém čase. Harry seděl v zadní časti knihovny, ovšem žádnou knihu nečetl. Severus si k němu s obavami přisedl, ale ne a ne se donutit mluvit.

„Tak spusť. Nebo si se snad na mě přišel dívat?“

Harry sice mluvil chladně, ale Severus slyšel i trochu pobavený podtón. Možná proto řekl první hloupost, která ho napadla.

„Vím o tobě a Lupinovi.“

Chlapec pobaveně nadzvedl obočí.

„Tak to víš více než já, protože jsme si to mezi sebou ještě nijak neujasnili.“

„O tomhle jsem vlastně ani mluvit nechtěl. Nebudu se ti tady ospravedlňovat za to jak jsem se rozhodl. Stejně si o tom myslíš své. Chci jen, abys věděl, že jsi měl ve spoustě věcech pravdu a já to už chápu. A taky, i když mi do toho evidentně nic není, bych ti…ehm vám chtěl popřát štěstí. Měl bys asi vědět, že jsem na tom překvapivě stejně jako Lupin a kdybys cokoliv potřeboval, máš u mě jistotu, že tě neodmítnu.“

V očekávání se zadíval na Harryho a ten se odvrátil.

Zhluboka si povzdechl, než se zpět podíval na Severuse. Tomu srdce poskočilo, když se na něj pousmál.

„Budu na to pamatovat, Severusi. Díky.“

Rychle opustil knihovnu a zamířil do Zapovězeného lesa.