PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

27. Nečekaná spolupráce

19.4.1976

Když Harry ráno vcházel do Velké síně na snídani, spousta studentů ho sledovalo. Většina si jich špitala něco mezi sebou, ale Harry si jich nevšímal. Zabloudil pohledem k profesorskému stolu a byl překvapen, že i učitelé jej pozorují jako zvíře v zoo. Usedl vedle Lily a jal se nabrat si snídani.

„Cos dělal po večerce na chodbách?“

Harrymu málem zaskočilo, když uslyšel vyčítavý hlas Lily.

„Jak to víš?“

„Ví to celá škola!“

„Cože?!“

Harryho rázem přešla chuť k jídlu, tak odsunul talíř.

„Nějaký kluk z Havraspáru už od rána nemluví o ničem jiném, než že mu Harry Jones v noci zachránil krk!“

„To je blbost!“

Ve chvíli, kdy tuhle větu vypustil z úst, přišel k němu zmíněný havraspárský chlapec.

„Ehm, včera jsem ti ani nepoděkoval. Takže díky. Jsem Frank.“

Harry přijal nabízenou ruku a nejraději by se propadl. To musel Frank všem říct, že se přimotal k situaci, kdy ho zmijozelští napadli?

„Ovšem nikdo neví, Harry, cos udělal tak skvělého, že jsi ho zachránil.“

Kdyby bylo možné, aby se Harry vypařil, už by ve Velké síni nebyl. Rajče bylo proti jeho barvě naprosto bledé.

„Nic zvláštního, neboj se, Lily.“

„Právě, že se bojím. Zase se namočíš do nějakého maléru. Tak jako s Poberty.“

Harry bezděky zabloudil pohledem ke zmíněným Pobertům. Potter s Blackem se něčemu smáli, ale Remus ho pozoroval zamračeným pohledem. To byla pro Harryho poslední kapka dnešního šíleného rána.

„Uvidíme se pak, Lil.“

Z Velké síně odcházel rychlým, rázným krokem. Daleko nedošel, protože uslyšel tolik známý hlas.

„Harry! Stůj!“

Otočil se a spatřil Severuse jak k němu spěchá dlouhou chodbou.

„Co je?!“

Sám byl překvapen jedovatostí ve svém hlase.

„Nevím cos vyváděl, ale Avery vypsal na tvou hlavu odměnu mezi budoucími Smrtijedy. Mají tě dostat minimálně na ošetřovnu!“

„To je všechno?“

„Jsi v pořádku, Harry? Půjde po tobě půlka Zmijozelu!“

„A co? Proč to tebe zajímá? Svoje jsi mi už řekl, ne? Až změníš svůj postoj, tak mi dej vědět.“

Otočil se na patě a spěchal do sklepení na Lektvary. Severus chvíli stál a pak si vzteky odfrknul.

„Tvrdohlavej mezek!“

První hodinu měl volnou a hodlal najít způsob, jak Harryho uchránit před vztekem Averyho. Na chodbě spatřil Lupina mířícího do knihovny. To by mohla být možnost!

„Hej Lupine!“

„Co chceš, Snape?“

Rozvážným, klidným krokem došel až k Remusovi.

„Jak moc ti záleží na Harrym?“

„Co je ti potom, Snape?“

Remus Lupin se tvářil rozčileně a kdyby mohl rovnou by po Snapeovi hodil kletbu. Místo toho, hodlal pokračovat v cestě do knihovně.

„Je v maléru.“

To Lupina zastavilo.

„Co?“

„Včera se připletl pod nohy zmijozelským a ti na něho pořádají víceméně hon. Mě neposlouchal, když jsem se ho snažil upozornit.“

„A co chceš po mě?“

Severus se zhluboka nadechl, aby byl vůbec schopen vypustit onu větu z úst.

„Pomoc. Musíme ho nějak ochránit. Na tebe by možná mohl dát.“

Lupin na Snapea zíral jako na blázna. Přestože jeho slova měla smysl, zrovna od něj by je nečekal.

„Dobře. Souhlasím.“

Rozešli se každý jiným směrem a Severus se nemohl zbavit dojmu, že tohle je největší šílenost jeho života. Dobrovolně nahnal Harryho Lupinovi do náruče.