PROKLETÝ OBRACEČ : Harry Jones

57. Pocity

19.3.1977

Čas je opravdu mocný čaroděj.

Za poslední tři měsíce měl Harry pocit, že zestárl o několik let, přestože podle madam Pomfreyové se na jeho věku zatím neudála žádná změna.

Cítil se mezi studenty nesvůj, vadilo mu jejich neustálé štěbetání o naprostých zbytečnostech. Svůj volný čas trávil především v knihovně, s Remusem a v lese s Firenzem. Lupin mu byl momentálně nejbližším člověkem, ale stále se nerovnal Severusovi.

Přestože po Vánocích začal chodit s Remusem, slova jeho nejlepšího přítele mu nedala spát. Častěji, než by bylo zdrávo, přemýšlel nad budoucností. Nad tím, co ho v této době čeká a také s kým.

Sám za sebe věděl, že se do mladého vlkodlaka zamiloval, aniž by byl schopen určit, kdy se tomu tak stalo. Ale proč ho pronásledoval přízrak v podobě Severuse? Když si měl představit budoucnost po boku Remuse, vždy se tam připletl Snape.

Už z toho začínal být unavený. A nejen z toho. Byl naštvaný na celou společnost, kdy jejich vztah s Remusem museli ukrývat.

Jistě, mělo to i své světlé stránky, protože každý ukradený polibek měl své kouzlo. Neměl odvahu se s těmihle pocity svěřit Lupinovi, nechtěl ho nijak ranit, proto je dusil v sobě tak dlouho, až to nevydržel a svěřil se Firenzovi.

„Příteli, vážím si tvé důvěry, ale nevím jakou radu ti dát. Mezi kentaury je takovýto vztah naprosto normálním a běžným jevem, proto mě chování vás lidí udivuje. Pokud si však vykládám veškerá hvězdná znamení správně a já doufám, že ano, musíš jen vydržet, Harry Jonesi. Čekají na tebe mnohem světlejší chvilky, než jaké zažíváš nyní.“

Ač měl rozhovory s Firenzem nadmíru rád, tentokrát věděl, že mu hvězdná znamení moc nepomohou.

„Vím, že pro mě nemáš žádnou radu, Firenzi, ale pověz, jak by ses na mém místě choval ty?“

Firenze se usmál a Harry doufal, že se jeho odpověď pro jednou obejde bez hvězd a planetárních cyklů.

„Na tvém místě? Užíval bych si toho co mám a nepřemýšlel nad malichernostmi. Miluješ a jsi milován, to je u nás nejdůležitější.“

Harry Jones se nad tím zamyslel. Dávalo to smysl, horší však bude praktikovat to v praxi. Postavil se a na okamžik zavřel oči a přidržel se stromu.

„Jsi v pořádku?“

„Jo, jen jsem asi moc rychle vstal. Už půjdu, děkuji Firenzi.“

Lhal mu. Poslední dobou se mu velmi často dělalo mdlo či ho bolela hlava. Předpokládal, že je to reakce na množství stresu kolem něj.

Pomalým klopýtavým krokem se blížil ke vstupní bráně. Neustále musel zaostřovat, protože se mu zrak mlžil.

Najednou se mu chtělo strašně spát a než se nadál, byl na zemi. Než upadl do bezvědomí, zaslechl dusot něčích nohou a známý hlas, který ho volal. Pak už neslyšel nic a propadl se do temnoty.