Destroy(ed) •DOKONČENO•

17.část

Haleluja! Konečně nový díl! Jak jsem avizovala, byla nyní delší pauza. Ovšem, bohužel se zatím nepodařilo ze starého notebooku dostat všechny dokumenty, tudíž jsem novou část napsala úplně znovu a zde vám ji přináším, pevně doufám, že se vám nejen bude líbit, ale že se k Destroy(ed) ještě někdo vrátí! =) 

THRILLER SE ZAYNEM V HLAVNÍ ROLI POKRAČUJE, SLIBUJI, NA NAPĚTÍ SI V POVÍDCE NEBUDETE MOCI STĚŽOVAT! ;)

* * * * * * * * * * * * * *

„Ty Rose,“ vytrhne mě asi po minutě Bella z toho klidu a pokoje. „Co je s tebou?“

S nespokojeným mručením pohnu krkem a zvednu hlavu. Šíjí mi projede tupá bolest, neskutečné, jak svaly během jediného okamžiku ztuhnou. „Nic se mnou není, proč se ptáš?“

Nadzvedne jedno dokonale upravené obočí a párkrát prsty zabubnuje o desku stolu. „Ten číšník se na tebe díval jako na svatý obrázek a byla bych přísahala, že jen čekal, až k němu zvedneš hlavu, aby tě mohl obdařit širokým úsměvem.“

Nepatrně pootevřu ústa. „Co tě to napadlo?“

„Dej pokoj, Rose!“ štěkne podrážděně. „Už mě nebaví, jak po světě pořád chodíš s hlavou sklopenou! Vážně si myslíš, že za tebou nějaký kluk přijde a jen tak ti poklepe na rameno? Když se budeš pořád takhle schovávat?“

Trhnu sebou, jako by do mě kopla. Cítím se ublíženě, čím jsem si jen zasloužila takové jednání? Provedla jsem jí snad něco? Bella nebyla zrovna typ člověka, který vám zničehonic bouchne před obličejem. „Co to do tebe vjelo? Děje se něco?“

Ruka jí vystřelí, zakryje si s ní obličej. Podle nahrbených ramen poznám, v jak zlostném rozpoložení se má kamarádka nachází, a vyděsí mě to. Představím si všemožné scénáře toho, co se jí během dopoledne mohlo stát. Což je chyba. Z obličeje se mi vytratí veškerá barva.

„Alex!“ vyplivne to jediné slovíčko, jako by šlo o extrémně nebezpečný jed. Škubnu sebou. Její expřítel, který se jí od rozchodu snažil udělat ze života peklo, se zřejmě opět objevil. Jeden dlouhý měsíc jsme o něm neslyšely… Je snad zpátky?

„Ozval se ti?“ nadhodím opatrně. Má kamarádka sebou škubne, skloní bradu a zahledí se na své nehty. „Představ si. Uprostřed noci mi zavolal, zpitý málem do němoty, a začal blábolit něco o tom, že mu chybím a chce mě zpátky.“

Třeštím zrak a očekávám, jak bude Bellin příběh pokračovat.

„Slušně jsem ho poslala do háje, hovor ukončila a mobil do rána vypnula. A hádej co. Po probuzení mi displej ohlašoval deset nepřijatých hovorů a asi dvacet esemesek. Všechno jsem bez váhání vymazala.“

Chvíli sedím a jen tupě zírám do naleštěné desky malého stolu, u něhož jsme se s Bellou uvelebily. Nenacházím vhodná slova, netuším, jak bych měla reagovat. Všemi hrůzami na konci jejich vztahu jsem si prošla s ní, a když to skončilo, spadl mi ze srdce obrovský balvan. A nyní to má vše začít nanovo?

„Vůbec nevím, co budu dělat, jestli se mi třeba objeví na prahu,“ pokračuje přítelkyně zlomeným hlasem. Často se nestává, aby se nechala převálcovat emocemi. Je jasné, že jde do tuhého. „Rosie, mám šílený strach!“

Nazvednu se, uchopím křesílko za opěradla a posunu se i s ním blíž k Belle. Ignoruji nohy skřípající po podlaze, nevšímám si nespokojeného mumlání, které se kolem strhne. Nevzhlédnu ani k sympatickému číšníkovi, jenž nám právě přinesl objednávku a který si nás, jak cítím, zvědavě prohlíží. Důležité je jen upokojit kamarádku.