Destroy(ed) •DOKONČENO•

74.díl

Enjoy it!
* * * * * * * * * * * * * * *

Jakmile vklouzneme do chladného interiéru našeho vozu, padne na mě obrovská únava. Čemuž se vlastně ani nedivím. Jednak na to nemám dostatek sil a jednak je to pochopitelné vzhledem k událostem, jimž jsem byla v posledních hodinách vystavena.

„Jak se sem vůbec ostatní dostali?" brouknu, sotva Zayn nastartuje a vůz se opět ponoří do temnoty okolních stromů. Snaží se sice jet opatrně, nicméně brzy rychlost vyšplhá na čtyřicítku, což je na takovém terénu rovno minimálně stovce. Ale nehodlám protestovat, sama cítím nutkavou, téměř naléhavou potřebu s tím vším skoncovat. Jednou pro vždy. Zavřít dveře a vystavit mezi sebou a svou minulostí vysokou obrannou zeď. Protože tou dívkou, jíž jsem byla před týdnem, se už nikdy znovu nestanu. Nechci. A nepůjde to.

„Tvůj táta."

Střelím po něm pohledem. „Táta?"

Přitaká. Zapne dálková světla a pro jistotu maličko zpomalí. „Obstaral jim auto, jakmile jsme zmizeli za rohem. Vyrazili asi dvacet minut po nás. A protože Daniel prozradil místo setkání nám všem, bez problémů věděli, kam se vydat. Jeho nechali ukrytého v domě. Nechtěl tam zůstat, nicméně souhlasil, jelikož věděl, že by tě to mohlo jen víc ohrozit. Rána po kulce sice není hluboká, ale po tom všem oddych potřebuje."

Nemám slov. Na tohle si budu muset zvyknout. Na otce v roli pokrevního rodiče, ne jen dárce DNA, který si hraje na rodinu pouze na papíře, a vyžadují-li to okolnosti, pak i na očích veřejnosti.

„Bojíš se?" broukne znenadání.

„Čeho konkrétně?" potlačím pobavený úšklebek.

Střelí po mně širokým úsměvem a dál se soustředí na cestu. „Budoucnosti... Asi tě čeká hledání společné cesty s tátou. Má tě moc rád."

„Jo, to asi má." Zní to absurdně. On. Owen Bennet. Tvrdý zásadový muž, neschopný ukázat jakékoli emoce, byl ochoten postavit se tváří v tvář nebezpečí, jen aby nepřišel o jedinou dceru, která si vždycky myslela, že ji nenávidí a obviňuje za smrt matky?

Škubnu sebou. Dlouhá, hluboká a velmi trefná úvaha. Nevědomky jsem si tak dala dohromady to nejdůležitější o své rodině. Skutečné rodině, která mi ještě zbyla. Mám pocit, jako by mi ti nahoře poskytli druhou šanci. Nový začátek, jejž nesmím pokazit.

„A já tě mám taky moc rád."

Celou horní polovinou těla se k němu natočím. Nejradši bych navzdory všemu vyprskla smíchy. Vypadá jako malý klučík, který předává Valentýnku své blonďaté copaté spolužačce. Kam se hrabou jeho prvotní rozpaky, když mi vyznával lásku.

Když si všimne, že mi cukají koutky, uraženě nakrčí nos. „Máš ze mě snad legraci?"

Položím mu dlaň na hřbet ruky, svírající řadicí páku, a zlehka se k němu nakloním. Bránice mě bolí, jak se pokouším ten veselý zvuk zadržovat v sobě. „Omlouvám se! Ale když ty vypadáš strašně sladce..."

„Sladce?"

„No?" opáčím. „To je přece kompliment!"

„Rose, nezlob se, ale od chlapa se nečeká, že bude sladký!" zavrčí naoko rozladěně, ovšem hluboko v jeho hlase dokážu rozeznat čirou radost. Jistě i jemu z ramen pomalu padá tíha, začíná se cítit uvolněně. Uvědomuje si, že se možná blíží velké finále. Po všem, čím jsme si společně prošli... A jak náš vztah začal...

Ne, na to odmítám znovu pomyslet. Co bylo, bylo.

Poplácám jej konejšivě po rameni. „S tím se srovnáš..."

„Že srovnám? Budu potřebovat terapii!"

„Něco ti prozradím," ztlumím hlas, vysloveně si užívám chvíle pohody s milovaným klukem, kdy skutečně věřím, že jednoho dne bude vše v pořádku. A možná... možná už hodně brzy.

„Holky milujou sladké kluky... Buď dál takový a slečny za tebou poběží, jako bys rozdával boty zadarmo!"

Konečně vyprskne smíchy. „To zní sice báječně, ale mám jen jednu, která by za mnou měla běhat. Jediná, již bych si přál."

„A znám ji?" vypláznu jazyk.

„Možná jo. Jmenuje se Rose Bennetová a je to ta nejbáječnější ženská na světě. Nádherná, milá, chytrá a neuvěřitelně statečná."

Opar vtipkování se rozplyne. Cítím, kterak se mé oči plní slzami dojetí, uvědomím si, že bych nevyměnila jedinou sekundu, která mě dovedla až do probíhajícího okamžiku. A proč? Protože bych tohohle kluka pravděpodobně nikdy nepotkala, v srdci by mi zůstala hluboká temná díra, již by zřejmě nikdo ještě dlouhou dobu nezaplnil.

„Miluju tě," zašeptám. „Strašně moc tě miluju."

Pohladí mě po stehně. „A já miluju tebe, Rosie."

...

Zayn se po celou dobu snaží vyhýbat těm nejfrekventovanějším londýnským místům, ve výsledku projíždíme zapadlými úzkými ulicemi a zhruba po čtyřiceti minutách zastavujeme na maličkém temném parkovišti u vysoké prosklené budovy s několika patry. Nepostřehnu jediný náznak pohybu, vše je podivně tiché, možná až tíživě klidné. Nelíbí se mi to. Podvědomě cítím ze všech koutů nebezpečí.

Vyklouzneme ven a mlčky přeběhneme k dvoukřídlým dveřím. Bliká nad nimi světlo, mé oči postřehnou ve zdi na pravé straně číselník, zabraňující ve stupu do budovy každému, kdo by na místě neměl co pohledávat.

Jako třeba my.

Nasucho polknu. Jsme v háji.

„Jak se tam chceš dostat?" neodpustím si. Klid je ztracen, znovu jsem nervózní, bojuji s návaly paniky. Normální večer jako každý jiný.

„Daniel mi dal kdysi kód. Stále si ho pamatuju. Věděl jsem, že se někdy bude hodit."

Zarazím se. „Nemyslíš... Nemyslíš, že ho stačil změnit? Já bych to aspoň udělala, kdyby mi šlo o krk."

„Takhle on nikdy nepřemýšlel," odpoví, zatímco zkoumá bezpečnostní zámek. „Myslel si, že je neporazitelný, nepřekonatelný. Že každý bude skákat, jak on sám píská... Snad takový zůstal, teď by nám jeho lehkovážnost vážně přišla vhod."

S tím nemůžu než souhlasit.

Zayn do sebe zhluboka natáhne vzduch. „Jdeme na to..."

Následující vteřiny jsou nekonečné. Každý jeden úder jeho prstu do klávesnice zní v mých uších jako rozbouřené vlny narážející o útesy.

5-5-4-9

Semknu víčka a připravuji se na ohlušující zvuk alarmu, jenž upozorní kohokoli na bezpečnostní centrále, že se do kanceláří pokouší dostat vetřelci.

Ovšem... Nic takového se nestane. Je ticho. A když otevřu oči, světélko nade dveřmi už dál nezáří červeně, nýbrž zeleně. Jasnější vstupenku dovnitř bychom si zřejmě nemohli přát.

Můj společník opatrně vezme za mosazné držadlo a otevře.

Všechny mé smysly zalije opar okázalého luxusu. Intuitivně dokážu povědět, jak jednotlivá patra vypadají bez toho, abych měla k dispozici světlo a mohla si je prohlédnout, a udělá se mi znovu zle. Z peněz za špinavé vraždy si Daniel nechal zbudovat tohle sídlo?

Potřesu hlavou. Na to není čas.

Nadechnu se a vklouznu dovnitř jako první.

* * * * * * * * * * * * * * *

Ještě tak 2-3 díly a máme tu konec... =) Víc dnes nepovím, nechám si to nakonec. Snad jen: DĚKUJU.