Destroy(ed) •DOKONČENO•

36.díl

Netuším, čím jsem si vaši podporu zasloužila, ale moc děkuji za obrovský zájem, s nímž se k Destroy(ed) vracíte ♥ Moc to pro mě znamená... A pokud se vám líbí tato povídka, zvu vás k dalším, např. DEMONS (Harry) - fantasy - nebo I WANNA BE WITH YOU (velký román s Louim) - též prvky fantasy a má obrovská srdcovka. Odkazy najdete na konci tohoto dílu, snad se vám bude líbit! ♥ Ještě jednou moc děkuju!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Počkej," zavrtím bezradně hlavou. „Co tím myslíš? Jestli je to zase nějaká tvá stupidní hra, upozorňuju tě, že na to už nemám!" Nemluvím klidně, vyloženě křičím, ale vlastně si toho ani nejsem vědoma. Tma, jež nás obklopuje a kterou ruší jen mdlé světlo zašlých pouličních lamp, mi dodává odvahy. Odvahy, s níž bych během dne nemohla za žádnou cenu počítat.

Ramena se mu nahrbí zoufalstvím. Netuším, zda je tak dobrý herec, ale mám dojem, jako by tentokrát nic nepředstíral. Ze všech sil se bráním vzpomínkám na naše milování. Na jeho velké drsné dlaně, jimiž bloudil po mém těle, jimiž laskal snad každičký centimetr mé hořící pokožky. Byl... něžný. Neuvěřitelně něžný a laskavý. Kdo by to do potetovaného motorkáře řekl.

Motorkáře a nájemného vraha...

Cuknu sebou, až když konečně promluví. Hlas mu vibruje negativními emocemi, ale nemíří mně. Kdepak. Cílí je na sebe samého. „Rosie, přísahám na vše, co je mi svaté, že tentokrát to není žádná hra. Poslyš," rozhlédla se dokola, jako by očekával, že z nejbližšího stínu vystřelí další zabiják. „Musíme si promluvit. Nejlépe hned."

Bezděky couvnu o pár kroků. „Promluvit?"

Nakloní hlavu, vnímám naléhavost, která z něj prýští. „Myslím, že si zasloužíš vysvětlení. A já to celé už dost a dost podělal," prohrábne si vlasy a ruku nechá položenou na šíji. „Nemám co víc ztratit. Kromě tebe. To bych asi nepřežil."

Ignoruji poslední poznámku, nesmím se nechat stáhnout zpátky do hlubin lži a pracně udržovaného světa neupřímnosti mísené s komedií.

Potřesu hlavou a odvrátím pohled. „No, tak fajn. Plánuješ to udělat tady?"

Trhne rameny. „Ne, v žádném případě. Nemůžeš vědět, kdy tě kdo poslouchá. A ani jeden z nás není v situaci, kdy by si mohl dovolit riskovat."

Obočí mi vyjede nahoru. „Neočekáváš, doufám, že s tebou po tom všem dobrovolně někam půjdu, že ne?!" Opět mi z hlasu zaznívá pláč, chvěje se jím, vibruje, zaplňuje prostor okolo nás. Atmosféra získává stejný zoufalý nádech. Jak mi jen Zayn mohl tak krutě lhát? Míň by bolelo snad i to, kdyby mi první večer skutečně podřízl hrdlo. Tahle neutuchající a neustupující emoční trýzeň se nedá snést.

Zhluboka vydechne. „Jasně, nemůžu se divit, že mi nevěříš. Ale nabídnu ti dohodu: půjdeme do toho nového klubu Spekulace, ano? Do toho, kam vzal včera Liam Bellu. Provozovatel je můj kamarád a dluží mi takovou laskavost. Probíhá tam právě jedna z diskoték, takže okolo spousta lidí, abys měla jistotu, že ti nic neudělám..." Poznám, že volba takových slov ho hrozně bolí. Snažím si to ovšem příliš nepřipouštět. Všechny sympatie, které jsem k němu chovala a stále ještě chovám, musím zadupat okamžitě do země! Pro dobro jak své, tak svého polámaného srdce.

„Dobře," souhlasím na konec.

Jsem pitomá. Jak se maže láska?

>><< 

K jednomu z nejúspěšnějších nočních klubů v Londýně dorazíme během deseti minut. Zaynova Ducati byla zaparkována před vchodem do parku, a když mi podal helmu, bojovala jsem s touhou obrátit se na patě a utéct tak daleko, jak jen by to šlo. Vzpomněla jsem si totiž na okamžiky, kdy jsem se k němu tiskla, vlasy mi zpod helmy zběsile vlály a já měla pocit, jako bych se ocitla na nebesích. Jako bych létala...