Destroy(ed) •DOKONČENO•

16.část

Krásný večer! Máme tu další část našeho thrilleru se Zaynem v hlavní roli, doufám, že se k němu ještě někdo z vás vrátí a že se vám bude líbit! 
KRÁSNÉ POČTENÍ! ♥

* * * * * * * * * * * * * * *

Přesně ve chvíli, kdy si přes hlavu přetáhnu lehkou bílou tuniku s modrými kvítky, se rozletí dveře a do mého pokoje vpadne vzteky brunátný táta. Ruce zatíná v pěst tak usilovně, až mu klouby zbělají, a skrz sevřené rty uniká jedno vzteklé zasyčení za druhým. „Co si to dovoluješ? Víš ty vůbec, jak jsi mě znemožnila před Zaynem?“

Odolám touze protočit panenky, popadnu džínovou bundičku a přes rameno přehodím popruh od tašky. „Promiň, ale taky tu bydlím, snad mám právo k jeho ubytování něco říct!“

„Jenže tys to neřekla, tys mě ztrapnila!“

Ani se na něj nepodívám, na půli cesty ke dveřím houknu přes rameno. „Aspoň víš, jak se celých devatenáct let cítím já.“

Vtom mě chytí hrubě za paži. „Kam si myslíš, že jdeš?“

Zadržím v ústech bolestivé heknutí a místo toho se mu jediným škubnutím vymaním. Kůže mě pálí, jako bych se dostala do bezprostřední blízkosti ohně. „Ven.“

„Ještě jsme spolu nedomluvili,“ zavrčí, po zádech mi přeběhne mráz. „Neopovažuj se odcházet uprostřed rozhovoru, ještě stále jsem tvůj otec!“

„Jo, říkáš to vážně nadšeně!“ vykřiknu, už to v sobě dál držet nedokážu. Pláč mi stoupá hrdlem, oči pálí a zrak se pomalu ale jistě rozostřuje. „Nemůžeš mi přece celý život dávat za vinu maminčinu smrt! Neskutečně mě bolí, že tu s námi není. Ale jednou jsem tvoje dítě, chceš mě neustále odstrkávat na druhou kolej?!“

Chvilku jen stojí, absolutně neschopný slova. „Co tě to popadlo?“

„Co mě popadlo?“ vyjede mi hlas nahoru. „Pravda. Konečně jsem sebrala odvahu povědět všechno to, co mě už dlouhou dobu trápí…“

„Plácáš nesmysly,“ mávne rukou. Jde o bezstarostné gesto na povrchu, avšak já si v jeho tváři všimnu jistého napětí. Naše konverzace mu není příjemná, evidentně, ale já na poslední chvíli couvnout nehodlám. Už ne. „Neplácám nesmysly a ty to v hloubi duše moc dobře víš.“

„Nic ti do této chvíle přece nechybělo. Máš vše, na co si jen vzpomeneš! Spousta dětí by si přála být na tvém místě! Jsi nevděčná!“

Slza mi steče po tváři. „Jasně. Já jsem nevděčná… Napadlo tě někdy, že o nic z tohohle,“ rozpřáhnu paže, „nestojím? Že bych mnohem radši měla svého tátu, který mě doprovodí na školní představení, který mi bude oporou, když se nešťastně zamiluji? Nemám na dětství jedinou hřejivou vzpomínku spojenou s tvou přítomností. A to už nikdo nikdy nezmění…“

Nadechne se k odpovědi, ovšem na poslední chvíli si to rozmyslí. Třesoucí se ruce vrazí do šedých kalhot s nažehlenými puky a sklopí zrak. Jsem vykolejená z přemíry emocí, které v jeho rysech spatřím. Jenže se v nich nevyznám. Je to… nezvyklé. Ačkoli je má ložnice obrovská a nachází se v ní spousta věcí, veškerou mou pozornost přitahuje on. Jediná rodina. Rodina, jíž bych se skutečně v určitých chvílích bez váhání vzdala.

„Nejlepší asi bude tenhle hovor ukončit,“ nadechnu se. „Jdu ven. Nevím, kdy se vrátím.“

Podruhé už se mě zadržet nepokusí. Jen stojí uprostřed pokoje a sleduje, kterak odcházím, v zádech cítím jeho pohled. Můj krok těžkne s každým dalším metrem, a jakmile se ocitnu na chodbě, síla se vytratí. Po zádech sjedu na podlahu a tvář složím do dlaní. Poslední minuty vnímám v jakémsi oparu, nějak nedokážu pochopit, že jsem to tátovi opravdu řekla. Že jsem pustila ven všechny niterní strašáky…