Destroy(ed) •DOKONČENO•

26.díl

Kočky, děkuji vám za hodnocení i komentáře, kdybyste se vyjádřily i nyní, byla bych šťastná jako ta blecha! =P Enjoy this part!! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Rose, nejsem zvyklý žadonit,“ pokračuje, hlas podbarvený pobavením. Je stejnou měrou dychtivý jako podmanivý, svádivý, přesvědčivý. Bože, nemůžu myslet… Proč nemůžu myslet? Co se to se mnou, kruci, děje? Nejdřív bych klidně strávila noc s tím maskovaným ničemou a nyní se tu chvěju pod Zaynovými horkými doteky a uvažuji, že s ním zůstanu v jeho pokoji?

Tohle přece nejsem já…

Najednou se lehce pokrčí v kolenou a švihem mě zvedne do náruče. Na poslední chvíli v hrdle udržím vyjeknutí, nemůžu si být jistá, zda za dveřmi nečíhá paranoidní táta. Kdyby mě tu načapal, neměla bych zaracha do konce života. Kdepak. Poslal by mě do nejkrutější ženské věznice, skryté pod maskou nevinného dívčího internátu.

„Pusť mě,“ zašeptám s co největší razancí. „Zayne, já se fakt musím vrátit!“

„Chceš riskovat,“ vydechne, vnímám jeho zběsile se zdvíhající hruď, „že někde za rohem potkáš otce?“

Zarazím se. Jako by mi viděl do hlavy.

„To je nátlak,“ kuňknu.

„Možná…“

Víc nepoví. Najednou totiž klesne na kolena a uloží mě do postele, cítím pod zády měkké, aviváží vonící povlečení.

„Tak co,“ obejme mě štíhlou paží kolem pasu, „zůstaneš tu se mnou?“

Do tmy pootevřu ústa, připravena k další vlně odmítání, ovšem na poslední chvíli si to rozmyslím. Už jsem unavená. Ať je to zapříčiněno čímkoli, toužím pouze po tom zavřít oči a jednu noc si připadat nikoli jako outsider na okraji společnosti, nýbrž jako obyčejná holka, pro kterou přece jen někde existuje spřízněná duše.

„Proč se ke mně takhle chováš?“

„Jak?“ pohne se a obličejem se mi zavrtá pod klíční kost. Proti vlastní vůli se mi žilami rozlévá magma, které se na povrchu promění ve žhavou lávu, jež se rozběhne po celé pokožce.

„Tak… hezky. Mile,“ kuňknu, v mém hlase se jasně odráží slzy. Nedovolím jim však převzít nadvládu, musím být jednou silná.

Uchechtne se a sevření zesílí. Cítím se zvláštně. Tohle skutečně zažívám poprvé…

„Co je?“

„Ale nic,“ zavrtí hlavou. Zní spokojeně. „Jen že jsi… jiná.“

„Jiná?“

„Jedinečná,“ opáčí. „Takovou holku jsem ještě nepoznal. A věř, že mi jich cestu zkřížilo už hodně. No žádná jako ty.“

Tváře se rozhoří. Ještě že to Zayn nevidí. Kriste, topím se v rozpacích. Zavalují mě jako lavina a já jsem natolik vyděšená, že ani nevím, jak z toho ven.

„Tak fajn,“ vydechnu.

„Fajn?“

„Zůstanu tu do rána. A ráda,“ dodám ještě, převrátím se na bok a spojené dlaně vsunu pod hlavu.

Zayn se nevzpamatovává dlouho. Mlčky se mi přitiskne k zádům a obejme mě pevněji.

Boky, potažmo celá spodní část trupu mě vysloveně pálí. Tam, kde se setkávají naše těla, jako by vypukl ničivý požár. Ale příjemný. Nechala bych se klidně spálit na uhel.