Destroy(ed) •DOKONČENO•

14.díl

Krásné nedělní odpoledne! Konečně - po opravdu dlouhé době - sem přidává další díl thrilleru se Zaynem. Zatím to tento žánr možná moc nepřipomíná, ale věřte, mám s ním velké plány =D Doufám, že se ještě někdo dá čtení, promiňte mi tu prodlevu, nestíhala jsem =)

Tak, to je vše, co jsem měla na srdci, KRÁSNÉ POČTENÍ!

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Zayn mě konejší, pokouší se mě utišit. Ale já to nedokážu. Ne hned. Jednou jsem se přestala ovládat a netuším, kdy ten obranný val zase vystavím. Jisté však je, že má práce chvilku potrvá.

„Omlouvám se,“ šeptnu, jakmile se od něj konečně odtáhnu. „Tohle se mi normálně nestává, ale když už, stojí to za to.“

„Neomlouvej se,“ odpoví měkce. „Rose, chci, abys věděla, že kdykoli budeš něco potřebovat, můžeš se na mě obrátit. Kdykoli.“

Popotáhnu a hřbetem ruky setřu vlhké líce. Toužím ten vodopád zastavit, snad už toho bylo dost! „Děkuju. Za všechno. No, zdá se, že je dnešek plný překvapení.“

„Vypadá to tak,“ zablýskne mu v očích. Odvrátím se od něj a zhluboka se nadechnu. Vzmáhá se ve mně nervozita, ve spáncích tepá krev a srdce se rozhodlo ke startu na světovém závodu. Nelíbí se mi to. Reakce vlastního těla se mi příčí.

Netuším, kde se to v mé hlavě následně bere, ale vzpomenu si na útočníka, který si na poslední chvíli rozmyslel mou smrt, a dokonce znovu prožiju i neplánovaný polibek, jež mi v noci vtiskl v pokoji.

Ten pocit rozechvění v mém žaludku je špatný. Moc špatný! Vždyť já bych… No, co bych? Měla bych se bát? Křičet? Povědět někomu o tom přepadení? Ano, to vše se od normálního, rozumně uvažující člověka očekává.

Jenže já se ani k jedné z těch věcí nechystám.

Křičet jsem chtěla v noci. Strach přišel ve chvíli, kdy mě útočníkova bota přišpendlila v tom špinavém blátě. Ale teď? Teď cítím jen zmatek, mám spousty otázek a ani jednu odpověď! Přitom jsem vždycky nesnášela život v nevědomosti. To snad ne… Možná…

Jako by mě k tomu muži v černé masce cosi přitahovalo.

Ano, zbláznila jsem se. Třeba se do hlavy udeřila víc, než jsem myslela.

Obejmu se pažemi a několika dlouhými kroky zamířím k lavičce. Kolena se kdovíkdy proměnila v misku želé, hrozí podlomením, a to já před Zaynem přece nesmím připustit. Už takhle jen opatrně a s hrůzou uvažuji, jakou představu si o mně musel utvořit.

„Doopravdy ti nevadí, že u vás teď budu bydlet?“ postaví se přede mě, přímo zády ke sluníčku, tudíž místo obličeje vidím jen černý nezřetelný stín. A zlatavou auru kolem jeho těla. „No, kdybys s tím měla problém, určitě bych se mohl zařídit jinak.“

Rázně zavrtím hlavou. „Vlastně jsem ráda, že v té dračí sluji už nebudu sama.“

Pousměje se nad výběrem mých slov. „Takže já jsem co… Možná rytíř na statném oři, v lesklé zbroji, která odráží sluneční paprsky?“

Držím vážný výraz, seč mi síly dovolí, a nevinně zakmitám řasami. „Přesně tak. A neříkej, žes jako malý netoužil po brnění, meči a sněhově bílém koni!“

Spiklenecky se ke mně nakloní. „Netoužil. Já si totiž vysnil grošáka!“

V hrdle mi bublá veselý smích, nepamatuji si, kdy jsem se naposledy cítila tak lehce. Asi ještě nikdy.