Destroy(ed) •DOKONČENO•

13.díl

Po velmi dlouhé době vám přináším nový díl povídky "Destroy(ed)" =) Pevně doufám, že se čtenáři najdou. Jak jsem psala už na blogu, docela mě mrzí, že zájem není větší, no zřejmě nejsou mé výtvory tak zajímavé a neobsahují to, co je dnes "v módě". Škoda, no takové je mé psaní, taková jsem já. Píšu srdcem... A děkuji vám, kteří to oceníte ♥ =)

KRÁSNÉ POČTENÍ!

* * * * * * * * * * * * * * * * 

„Eh,“ začnu se vykrucovat, „no… hm, já nevím, jestli je to dobrý nápad…“

„Máš strach?“ zubí se pořád víc.

„Nemám!“

„Tak se se mnou svez! Slibuji, že se ti nic nestane…“

Ach jo. Můžou za to jeho čokoládové oči? Nebo se někde hluboko v duši toužím prohánět po městě, tisknout se k Zaynovu pevnému tělu, když mi vítr bude čechrat vlasy?

Skoro zavrávorám. Pevné tělo? Tisknutí se? Kde se to ve mně vzalo?

Jakmile přikývnu, spustí Zayn tašku na zem a natáhne ke mně ruku.

Stále trochu nejistě se na ni dívám. Je větší než ta má, štíhlé prsty trochu pokrčené. Obdivuji ho, že je jistá, bez jakéhokoli náznaku třesu. Mně by se něco podobného nikdy nepovedlo. Ne v takové situaci.

Těkám pohledem po okolí našeho domu. Na kulatou fontánu uprostřed příjezdové cesty, ocelová bytelná vrata a tlustou kamennou zeď. Žádný div, že jsem si tu občas skutečně připadala jako ve vězení. Dle mého názoru tu poslední část táta doopravdy přehnal. Vždycky naši rodinu vnímal jako londýnskou šlechtu, něco na vyšším žebříčku, než na jakém se nacházeli ostatní.

Nenáviděla jsem to.

„Nekoušu,“ usměje se, až se mu kolem očí vytvoří vějířek vrásek. „A nekouše ani moje motorka. No tak!“ pokrčí se v kolenou a hlas ztlumí do dramatického šepotu. „Nechceš jednou provést něco šíleného? Neplánovaného? Netoužíš po spontánnosti a adrenalinu?“

Fascinuje mě čokoláda, v níž se kdovíkdy stačily proměnit Zaynovy oči. Lesknou se vzrušením, napjatým očekáváním, svádějí mě ke všem špatnostem světa. A já zjišťuji, že má ochranná hradba se pomalu bortí. Brzy z ní zbudou pouhé chatrné základy, suť plná prachu, a já s ním půjdu, kamkoli bude chtít.

A tak přikývnu.

Zasměje se zvonivým smíchem, který se nese po okolí, vytáhne mě přes práh a rozběhne se z terasy dolů. Ty čtyři schody skoro přeletíme, vítr se mi opírá do tváře. Díky němu zapomínám na všechny starosti a povinnosti. Duši mi ovládá radost.

Poprvé za neskutečně dlouhou dobu.

Zayn odklopí zadní sedačku a z jejích útrob na světlo vytáhne druhou helmu. Vypadá stejně jako ta jeho, jen bílé ornamenty se trochu liší. Bez váhání mi ji podá.

Nejistě ji uchopím do ruky. Je překvapivě těžká, zjišťuji, že se řádná odvaha stále ještě nedostavila. Přes rameno se naposledy ohlédnu k domovním dveřím, v hlavě počítajíc, jak dlouho by mi cesta k nim trvala.

„Přestaň bojovat sama se sebou,“ prolomí ticho, nasedne a pokyne, abych se uvelebila za ním. „Nebudeš litovat. Však uvidíš.“

Vydechnu. Aspoň si budu moci odškrtnout jednu položku ze svého wishlistu.

Narazím přilbu na hlavu, zapnu řemínek a levou nohu přehodím přes dlouhé kožené sedátko. Žaludek se mi kroutí jako žížala, když Zaynovi pokládám dlaně na ramena a snažím se ho dotýkat co nejméně. Už takhle cítím, jak mi tváře zalévá zrádná horkost.