Destroy(ed) •DOKONČENO•

73.díl

Mlčky vyjdeme ven. Jak zjistím, byla jsem po celou dobu zavřená v malém zahradním domku postaveném na zadním pozemku. Okolo je překvapivý klid. Žádný náznak pohybu, žádné šeptající hlasy. Po Danielových lidech jako by se slehla zem, jen stopy a rozoraná místa v zemi ukazují, že zde snad došlo k nějakému zápasu.

Zhluboka se nadechnu, křečovitě svírajíc Zaynovy prsty. Mám strach. Zachvacuje mě hrůza. Co bude dál? Čeká mě – čeká NÁS vůbec nějaká budoucnost vzhledem k tomu, co jsme provedli?

Několik dlouhých minut jen stojíme, obklopeni hlubokým tichem. Vnímám pouze vlastní zběsile tlukoucí srdce a krev, která se mi překotně hrne tělem. Je to stejně ohlušující jako to nejsilnější zemětřesení.

Vtom mě popadne do náruče. Pevně mi omotá své silné paže okolo těla, obličej mi zaboří do vlasů. Mělce dýchá, prsty mi málem drtí boky. Jeho strach je takřka hmatatelný. Přelévá se na mě, dává mi okusit, jak mu bylo po celou dobu, co jsem ležela uvnitř přivázaná k posteli.

„Tak strašně jsem se o tebe bál," šeptá třesoucím se hlasem. „Už tě nikdy nespustím z očí. Nikdy, Rose, to přísahám!"

Přitisknu se k němu těsněji.

„Co se vůbec stalo?"

Na vteřinku si dovolím popřemýšlet. Mám mu povědět pravdu? Mám mu svěřit spolužaččinu zradu, ačkoli nakonec se naštěstí obrátila v můj prospěch? Jsem zmatená... Topím se v naprosto protichůdných pocitech, najednou neschopná rozhodnout, co je správné.

„Rose," vezme mou tvář do dlaní, „pověz mi to."

A tak ze sebe všechno na jedno nadechnutí vychrlím. Své věznění, pomoc Deanne, boj i ohrožení, jehož vyústění znamenalo zastřelení Daniela. Mluvit o jeho smrti pro mě představuje ten největší problém. Nevím, jak chlapec po mém boku zareaguje. Šlo o jeho strýce. Rodinu... Nejposvátnější pokrevní pouto.

Jakmile svůj monolog skončím, stane se ta poslední věc, již bych očekávala. Zayn se ke mně bez jakéhokoli váhání skloní a spojí naše rty v dlouhém vášnivém polibku. Prakticky nevědomky zvednu paže a propletu mu prsty za krkem, tisknu se k němu, jako by mě to snad mohlo ochránit před světem. Užívám si chvíle, kdy jeho velké dlaně zabloudí k mému zadečku, do jeho úst spokojeně zavrním. Motýlci se vrátili. To přece nemůže znamenat nic hrozného, že?!

Trvá to... dlouho. Nevím přesně jak, ztratila jsem se v momentě, kdy mě na rtech zašimral jeho dech.

Když se od sebe odtáhneme, ani jeden z nás chvíli nepromluví.

„Páni," hlesnu, neschopná si z tváře smazat úsměv. „Skoro jsem vlivem posledních událostí zapomněla, jaké to je..."

V čokoládových očích mu bleskne. „A jaké?"

Našpulím pusu. „Co myslíš?"

„Že máš ty nejsladší rty na celém světě," opět se skloní a jen se o mě zlehka otře. Ovšem stačí to, aby mi srdce znovu začalo bláznit.

„Rose, tak strašně jsem se o tebe bál! Měl jsem strach, že ti Daniel skutečně ublíží. Ale zbytečně, viď," pousměje se a vsune mi dlaň zezadu do vlasů. „Jestli se o sebe někdo umí postarat, tak ty."

Zachvěju se. „Omlouvám se."

Obočí se mu v nechápavosti stáhne. „Omlouváš? Za co?"

Kousnu se do spodního rtu a paže zkřížím na prsou. Jediný způsob, jak ukrýt třes, jenž se zmocnil mého těla. „Za to s Danielem. Byl to tvůj strýc a já ho... Já..." Nedokážu ona slova vyřknout nahlas. Rozvzlykám se jako malé dítě a nedovedu si představit, že bych kdy byla schopná přestat.

„Rosie, neplač, přestaň, prosím!" přivine si mě na svou hruď. „Ničí mě vidět tě takhle... Něco ti povím," shlédne a zabodne se očima do mých. „Kdybys ho nezastřelila ty, udělám to já. Bez váhání. Bez mrknutí oka. Nenáviděl jsem ho. Za to, co ti provedl, ještě mnohem víc... A z toho, cos mi pověděla," nadechne se, „by zabil Deanne... Neodpustím jí, že tě chtěla bez výčitek prodat, ale nakonec se rozhodla udělat správnou věc. Nezasloužila si zemřít."

„Miluju tě, víš to?" usměju se, vnímajíc, jak mi slané slzy zasychají na lících.

„A já tebe, strašně moc..."

Něco se ve mně zlomí. Z ramen mi spadne ta největší tíha, naděje si ke mně znovu najde cestu.

„Teď ale musíme jet," změní náhle téma.

Zamračím se. „Jet? A kam?"

„Mám plán, jak celé tohle jednou pro vždy skončit."

Obočí mi vyjede nahoru. „Vážně? Jaký?"

Zayn se rozhlédne kolem a následně se tiše rozpovídá. „Danielova kancelář se nachází v centru města. Je střežena několika kamerami, alarmy a vůbec spoustou dalších podobných vymožeností. V trezoru vždycky schovával všechny kompromitující materiály, které za dlouhý život této organizace nashromáždil. Ve složkách se tam nacházejí i dokumenty spojující mě, Louise,  dokonce i Liama z doby minulé, přestože ten členem nikdy oficiálně nebyl, se všemi špinavostmi, jež se pod jeho taktovkou odehrávaly. To musíme zničit..."

Zamrkám. A on pokračuje. „Dokumenty ostatních tam necháme, nepotrvá dlouho a policie je objeví. Doufejme... To už však my budeme daleko odsud."

„To zní jako plán," přikývnu. „A když jsme u toho... Kde jsou všichni?"

Zazubí se. „Svázaní uprostřed hospodářské budovy. Bylo jich tu dvacet. Nebojovalo se nám lehce, ale prvotřídní výcvik přinesl ovoce. Výcvik a pár paralyzérů, které donesl Lou."

Nemůžu uvěřit tomu, že se opravdu blíží konec...

„Tak vyrazíme?"

„A co kluci? A Bell?" mávnu rukou za sebe.

„Zůstávají," odpoví. „Liam hlídá všechny naše bývalé kolegy a ti dva se postarají o zbytek. Musíme pohnout. Tuším, že ráno už bude pozdě."

Víc slyšet nepotřebuji. Nechám se chytit za ruku a společně se rozběhneme směrem k autu, jež stále jako tichý společník stojí u temného strašidelného lesa.

* * * * * * * * * * * * * * *

Původně jsem měla nový díl přidat zítra, ale kvůli škole a dozvukům marodění netuším, jak to bude s časem, tak napravuji dnes =) Doufám, že se vám část líbila. A jste zvědaví, jak to nakonec dopadne, jelikož příběh Rose a Zayna se chýlí ke konci. Díky za to, že jste jejich životní osud sledovali ♥

PS: Chystám novou povídku, PROLOG jsem již včera dala do knihovny, hodlám začít pomalu přidávat, jakmile dopíšu "Destroy(ed)", tak kdybyste byli zvědaví, v komentářích najdete odkaz =) Bude to něco úplně jiného ve všech směrech, přesto doufám, že si to k vám třeba najde cestu =) THX!