Destroy(ed) •DOKONČENO•

34.díl

Dle skomírajícího světla, které do chodby dopadá obrovskými okny, usoudím, že se den již pravděpodobně kloní k večeru. Měla bych být vyděšená, jelikož mě táta po návratu domů zřejmě minimálně přizabije, ale na to ve mně nezbývá místo. Sžírá mě hlodavé podezření. Stačilo infikovat každou buňku mého rozbolavělého těla, intuice zesiluje svůj hlas. Ta situace se mi ani trochu nelíbí.

Stejně jako ticho, jež naplňuje prostor.

Dveře na druhém konci chodby jsou též pootevřené. A přestože vím, že bych se měla otočit na patě a vrátit se do té malé temné místnosti, v níž jsem prožila své poprvé se Zaynem, neudělám to. Něco mi říká, že jsem pár krůčků od rozřešení záhad svého života.

Aspoň některých.

Sotva se přiblížím na metr, uslyším rozzlobený mužský hlas. Je mi jasné, komu patří, tak specifické zabarvení má jediný člověk na světě.

„Ne, už jsem ti x-krát řekl, že končím!" zuří Zayn. Nakouknu škvírou a spatřím ho pouze v černých kalhotách, jak rázuje po galerii a křečovitě si drží mobil u ucha. Grimasa plná vzteku mi úplně rozhází krevní oběh. Jenže jsem celou scenérií natolik uchvácená, že se nedokážu odvrátit.

„Neublížím jí! Odstupuju od smlouvy, to prostě neudělám! A jestli se ty a tví kumpáni o něco pokusíte, najdu si vás a zabiju, je to jasné?!"

Srdce mi klopýtne. O čem to mluví?

„Neschováte se přede mnou. Dobře víš, že jsem ve zkouškách uspěl s nejvyšším počtem bodů v posledních padesáti letech... Budete litovat, že jste mě potkali..."

Rozhostí se ticho. Zaynovi se obličejem v neuvěřitelně rychlém sledu míhá spousta emocí, ani je nestihnu pojmenovat, ale usoudím, že hovořící na druhém konci se velmi zlobí. Ještě mírně řečeno.

„Jdi do prdele!" vykřikne nakonec.

Škubnu sebou, do očí se tlačí slzy. Asi mi začíná svítat, absurdní podezření se zhmotňuje v něco reálného, jistého. V něco, s čím se asi tak snadno nesrovnám.

„Proč jsi mě za ní vůbec posílal?" pokračuje. „Věděls to. Udělals to naschvál? Vytipoval sis mě, abych ji zavraždil? Jak jsi mohl?!"

Po tvářích se mi rozkutálí slané slzy velké jako hrachy.

Takže... Je to pravda. Zayn je tím maskovaným útočníkem. Tím mužem v masce, který mě přepadl a měl mě zabít. Stále na krku cítím ostří jeho nože. Cítím strach, hrozbu, jež z jeho těla vyzařovala.

A co hůř?

Ovládá mě zrada. Využil mě. Sprostě mě využil... Sakra. Vždyť já se s ním vyspala! S NÍM! To nemůže být pravda. Celé je to určitě jen krutý vtip...

Navíc včera v noci... Vypadla elektřina a já...

Srdce se mi rozpadá na kousky. Málem slyším tlumený praskot, ostré cinkání, jak střepy z něj dopadají na studenou mramorovou podlahu pod mýma nohama.

„Ne, nechci se sejít!" prská dál, čímž mě z první vlny zoufalství vytrhne. „Už s vámi nechci mít nic společného. Nikdy!"

Obrátím se na patě a rozběhnu se zpátky. Vrazím do maličké místnůstky, rychle přes sebe hodím oblečení a popadnu do ruky popruh od tašky. Zaynovy zbylé svršky ignoruji, obávám se, že kdybych se na ně podívala, zhroutím se v slzách a nebudu schopná udělat to, co mám v plánu.

Totiž utéct.

Opatrně se vyplížím opět do chodby a přejdu k nejbližšímu oknu. Vede kamsi dozadu, za galerii, vidím pár metrů pod sebou neuklizený dvůr s polorozpadlými vozíky, starými rámy bez pláten a kyblíky s všemožnými barvami.

Vezmu za kličku a otevřu ho. Žádný alarm, žádný zvuk. Opřu se dlaněmi o rudě natřený parapet a nepatrně se vykloním.

Ne, není to vysoko...

S bolestně skousnutým rtem se ohlédnu směrem, v němž Zayn jistě stále něco řeší po telefonu. Už se na něj nedokážu dívat stejně, vždyť on... se mě měl zbavit! Podříznout mi krk, jako bych byla lovná zvěř!

Škytnu a hřbetem ruky utřu slzy, které mi stále neřízeně kanou z koutků očí. Ne, tam nezůstanu ani jedinou další minutu!

Zhluboka se nadechnu a přehodím nohu z okna. Snažím se nedívat dolů, jistě by mě odvaha přešla, což zrovna nepotřebuju. Křečovitě se držím okraje, vysunu i druhou končetinu a přes hukot krve, která se valí žilami, si tiše mumlám nezřetelnou modlitbu.

Hlavně ať se Zayn nevrací. Nezvládnu mu čelit! Už nikdy... Zlomil mi srdce.

Hech, jasně, on není jediným, kdo za to může. Kdybych nepolevila v ostražitosti a víc se hlídala, nezamilovala bych se do něj a nyní tak netrpěla! Bože, kam jsem dala rozum?! Znám ho chvíli, kde se ve mně ty silné city vzaly?

Ti nahoře si se mnou pěkně hrají, jen co je pravda. Jistě sedí u televize s popcornem a uzavírají sázky na to, jak dlouho vydržím při smyslech.

Odstrčím se, zavřu oči a chvíli letím volným pádem. Ve zlomku vteřiny dopadnu na tvrdou zem. Podlomí se nohy, tudíž skončím na kolenou a jedno si odřu, ovšem je mi to ukradené. Tahle bolest není nic oproti tomu, jak trpím uvnitř. Ani kdyby mě natahovali na skřipec, mi nebude hůř.

Naposledy vzhlédnu k oknům. Vidění mám stále rozmazané slzami, nemůžu uvěřit té obrovské zradě.

>><< 

Klopýtám bezcílně Londýnem, nevnímám čas, nesleduji směr, v němž mě nohy nesou. Civím do země, vyhýbám se pouze pouličním lampám a lidem, kteří mě míjejí a častují mě zvědavými pohledy, pozornost neoplatím.

Dospěju až do jednoho z parků, jimiž je město plné. Zhroutím se na oprýskanou lavičku a tvář v naprostém zoufalství složím do dlaní. Ramena se mi opět třesou, pláč nade mnou znovu pomalu vítězí.

Vtom se mě někdo dotkne, a když sebou škubnu, položí mi dlaň přes ústa.

„Ani muk," sykne mi neznámý do ucha.

Všechny tělesné funkce zahájí stávku. Dokonce i strach se dá na ústup, v žilách necítím ani špetku adrenalinu. Apatie se mou bytostí rozlila jako spalující požár.

Je mi momentálně úplně jedno, co bude.