Destroy(ed) •DOKONČENO•

59.díl

Bezpečně na zemi staneme po několika krátkých minutách. Slézám první, po mně táta a nakonec Zayn. Ten trval na tom, že nás bude jistit seshora. A já se nehádala, dávno jsem zjistila, že když si něco umane, nic jej nepřesvědčí.

„A tohle je kdo?" pronese nevybíravě můj rodič, když se jeho nohy dotknou špinavého popraskaného betonu pár centimetrů od místa, na němž se samopalem v rukou přešlapuje Louis.

„Přítel," syknu, pozorně očima jezdíc po okolí. Hledám sebemenší náznak pohybu. Jakoukoli známku nebezpečí. Ale na nic nepřijdu. Nevím, zda by mě to mělo uklidnit, či spíš rozhodit. Stále mi na tom statickém klidu něco nesedí.

Odfrkne si. „Že prý přítel. A to můžeš vědět jak? O Danielovi," střelí zamračeným pohledem k Zaynovi, jako by to snad byla jeho vina, „jsem si to myslel taky. A podívej, do čeho nás dostal! Ten chlap se úplně zbláznil! Prý jsem mu ukradl tvou matku!"

Jeho tón mě vyloženě tahá za uši. Zřejmě mu až nyní došla tíha celé situace. Znám to. Ten pocit bezradnosti, když adrenalin vyprchá a na jeho místo nastoupí stravující panika. Kolotoč slůvek co kdyby.

Přistoupím k němu, ze všech sil se pokoušejíc udržet klidný výraz. „Tati, prosím, uklidni se! Takovými myšlenkami ničemu nepomůžeš! Teď se odsud jen musíme co nejrychleji dostat. Slyšíš ten alarm?" Na vteřinu se zaposlouchám. Ano, stále se rozléhá areálem. „Čím déle tady stojíme, tím je pravděpodobnější, že nás Danielovi poskoci najdou. A tentokrát už se nám utéct nepovede!"

Namáhavě dýchá, divoký lesk v očích však naštěstí zmizí. S lehkým syknutím zvrátí hlavu a dvěma prsty stiskne kořen nosu.

„Můžeme?" houkne tiše Zayn. „Nechci znít nevychovaně, ale naše situace hoří, musíme odsud okamžitě vypadnout!"

Táta se už naštěstí nehádá.

Vyrazíme. Louis se plíží v čele, za ním se drží v těsném závěsu otec, následuji já a celé naše malé procesí uzavírá Zayn, jako ta poslední důležitá stráž. Což mě příliš neuklidňuje, právě naopak. Nějak nedokážu uvěřit, že bychom se odsud vážně dostali. Zvlášť tak snadno. Tedy... Relativně.

Kráčíme stejnými cestami, kterými jsme se k věži dostali. Po obou stranách se tyčí hromady všemožného harampádí, za normální situace bych z toho jistě byla nadšená, alespoň s ohledem na mou vášeň pro staré věci. Ovšem nyní jsem z takového pohledu spíš znechucená. V každém popraskaném laku, v každém zrezivělém drátku vidím něco z Daniela. Z lesku krutosti, jež se mu zračila v očích.

„Rose, počkej," uchopí mě Zayn náhle za ruku. Vteřinku počká, než naši dva společníci zmizí za rohem další hordy haraburdí, a poté si mě přitáhne přímo na své tělo. Vnímám, jak mu srdce prudce tluče do žeber. Ten pocit se přelévá do mé vlastní bytosti, najednou netoužím po ničem jiném než se vzdát a v jeho náruči přečkat vše, co přijde.

„Už jsem ti řekl, jak moc tě miluju?" vsune mi ruku do vlasů, a přestože má konečky prstů úplně zkřehlé, projede mnou blesk. Jako když někdo škrtne sirkou a zapálí vyschlou půdu pod mýma nohama.

„No," zatvářím se naoko pohoršeně, „ještě ne, myslím."

Uculí se. Ovšem způsobem, který mi totálně podkope rovnováhu.

„V tom případě," nakloní se a rty se lehce otře o mé. „Miluju tě. Miluju, miluju, miluju!"

Vydechnu a tvář mu zabořím do krku. I přese všechno si stále uchovává svou specifickou vůni. I přes ty šrámy, modřiny... Je to kluk mých snů.

„Až tohle celé skončí," broukne do mých vlasů, „někam spolu odjedeme. Jen my dva. A tam se... můžeme vzít...?" Přidá na konec nenápadný otazník, nicméně nic, co by přišlo potom, by mě už tolik nevykolejilo.

„Cos to..."

„Vezmeš si mě?"

Odtáhnu se od něj a zavrávorám, svět se slije do jedné barevné skvrny.

„Já vím," pokračuje se stopou hořkého smíchu v hlase, „že tohle není nejvhodnější místo ani chvíle na žádost o ruku, ale když nevíme, co přijde, nač tedy čekat? Od toho odpoledne, co jsem tě viděl ve městě, vlastně myslím na to, jak bys vypadala u oltáře..."

Někdo zřejmě mé tělo vyměnil za něco nehmotného, lehkého. Nevnímám nic. Jen jeho. Jeho paže, jeho oči, rty... Ty svůdně dlouhé řasy!

„Blázníš?" šeptnu nakonec to jediné, nač se můj mozek zmůže. „Zayne, tohle prostě..."

„Nesnaž se mi to vymluvit," uchopí mé dlaně do svých a lehce se pokrčí v kolenou, aby byl na stejné úrovni s mým obličejem. „Nepovede se ti to..."

Nadechnu se k další salvě protestu, když zezadu houkne Louis. „Kde se vy dva zase flákáte? Máme naspěch, sakra! Ať jste tu prováděli cokoli, nechte si to na později, buďte od té dobroty!"

Vysmeknu se Zaynovi a bez dalšího slůvka se od něj odvrátím. Jsem zbabělec, ano. Ale pod tím hypnotickým pohledem plným sladké čokolády nějak nejsem schopná jakkoli uvažovat. A upřímně, jde-li o žádost o ruku, člověk se musí zastavit a popřemýšlet, byť by mu tak uteklo pár hezkých chvil.

Nebojím se svých pocitů, kdepak. Těmi jsem si naprosto jistá. Spíš... Jde o Zayna. O jeho rozhodnutí. O ta slova. Nemohl – nemohl je myslet vážně! Jsem si skoro jistá, že to vše nějak... vyplynulo. Působí na něj situace, v níž jsme se ocitli. Vždyť mě nezná!

„Rose?"

Zastavím, jako by do mě uhodil blesk. Málem jsem vrazila do táty.

„Vše v pořádku?"

Trhnu souhlasně hlavou. Na víc se nezmůžu.

„Tenhle zrezivělý východ jsem objevil, když jsem tady ještě cvičil s ostatními," zamumlá Louis, jistě mu takové přiznání není právě nejpříjemnější. „Jako bych tehdy tušil, že se jednou šikne. Zabarikádoval jsem ho starými ocelovými pláty a železnými vaničkami. Zayne," obrátí se ke kamarádovi, „pomoz mi."

Stále zrak upírám do země. Veškerá odvaha vyprchala.

Trvá sotva půl minuty, než se před námi objeví zrezivělá branka. Jen očekávám, kdy se úplně rozpadne. Jak vidno, dlouho ji nikdo nepoužíval. A pevně doufám, že po našem odchodu ji zase velmi dlouho nikdo užívat nebude.

Nedá se otevřít nadoraz. Vlastně se klukům podaří vytvořit jen několikacentimetrovou škvíru.

„Jdi," trhnu hlavou směrem k tátovi.

„Ne," odmítne. „Ty první."

Odfrknu si. Zvyknu si vůbec někdy na to, že ke mně otec vážně chová... city?!

Nehodlám se ovšem hádat. Pro jednou. Vlastně takovou příležitost uvítám, znamená to totiž, že osudnou konverzaci se Zaynem odsunu na neurčito.

Jakmile se oficiálně dostanu z továrního komplexu, lapnu po vzduchu a bezděky couvnu o pár kroků dozadu.

Přímo přede mnou totiž stojí obrovské černé SUV s kouřovými skly.

Všechny mé svaly se napnou v potřebě obrany. Možná i útoku.

Konečně okénko u spolujezdce sjede dolů.

A já heknu znovu. „Bello?"

* * * * * * * * * * * * *

*hvízdá si* Tak máme za sebou další část. Upřímně uvažuji, jak to budu, či nebudu natahovat, uvidíme. To bude překvápko i pro mě samou =D Chci vám opět poděkovat za podporu, jste ti nejlepší čtenáři, jaké si můžu přát ♥

PS: Všem jsem moc vděčná za SLEDOVÁNÍ! Díky! ♥