Destroy(ed) •DOKONČENO•

11.díl

Zdravím všechny případné čtenářky! Zde přináším další díl příběhu DESTROY(ED), ráda bych vás poprosila o ohodnocení nebo komentář, prostě jakékoli vyjádření názoru, klidně i na ASK =) Doufám, že se vám díl bude líbit!! ♥ =) 
http://ask.fm/PetraT1D

* * * * * * * * * * * * * * 

„Mohl bys toho, prosím, nechat?“ skočím mu do řeči, aniž bych věděla, o čem právě mluvil. Přiznám, nezachytila jsem jediné slovíčko. „Jak sám vidíš, jsem tu sama. A jsem příšerně unavená, nechal bys mě spát?“

Zamračí se. Neprokoukl mě snad…

„Fajn,“ pokrčí nakonec rameny. Trochu se mi uleví. Úplně však budou mé nervy v klidu až ve chvíli, kdy se jeho kroky vzdálí od prahu mé ložnice. „Dnes ti tvou prostořekost odpustím. A to vzhledem k tomu, jak ses chovala při večeři. Rose, příjemně jsi mě překvapila.“ Jako by mi chtěl buď potřást rukou, nebo poplácat po zádech. Copak jsem nějaký jeho obchodní partner? Vždyť on ani neví, jak by se měl ke své vlastní krvi chovat!

Naštěstí od jakýchkoli rozpačitých gest upustí. Naposledy se pozorně rozhlédne a poté bez jediného slova odejde. Nestojím mu ani za hloupé přání hezkých snů.

Nemám však čas smutnit. Ze všeho nejdřív znovu zamknu a poté po špičkách přejdu k tomu zrádnému hnědému kusu nábytku. Opatrnosti není nikdy nazbyt.

„Teď zmiz,“ přikážu stroze, jakmile na mě z temnoty vyknou ty hluboké jiskřící oči. „Nehodlám štěstí pokoušet znovu. Vůbec bys tu neměl být.“

„A jak mám asi odejít?“ protáhne se ven.

„Tak, jak jsi přišel,“ pronesu sladce a paže založím na prsou. „Tamhle je okno.“

Blýskne po mně oslnivým úsměvem. Fajn, myslí, že si dělám legraci? Brzy chlapec pochopí, jak vážnou konverzaci umím vést. Pokrčím proto rameny a jakoby nic přejdu přes pokoj. Vezmu za kličku a jedno z oken otevřu dokořán. Přesně tím se ke mně nějakým způsobem dostal. A jsem si jistá, dokázal-li to nahoru, zvládne to i dolů.

Po tváři mě pohladí studený vánek. Hraje si se mnou, prameny mých vlasů tančí kolem hlavy, žijí si svým vlastním životem.

„To jako myslíš vážně?“ dojde mu.

„A jak jinak?“ rozhlédnu se. Naštěstí to není zas taková výška. „Chceš snad riskovat, že tě někde v domě načapá táta? Teď už není cesty zpět. Měl sis to rozmyslet, než ses mi sem vetřel.“ Dobře, jsem úsečná a možná i trochu protivná. Ale uznejte sami, mám na to plné právo. Můžu být ráda, že jsem si zachovala nějaké střípky zdravého rozumu. I když i ony se na můj vkus až příliš rychle ztrácí.

„Co když se cestou dolů zabiju?“ shlédne přes parapet na tmavý trávník. Žádná lampa, žádné světlo, měsíc se schovává za hustými nadýchanými mraky. „Budeš mě mít na svědomí. Dokážeš s tím žít?“

„Nějak se s tím poperu,“ odpovím kysele a trošku ho popostrčím. Jestli se táta rozhodne vrátit, můžu z toho okna rovnou skočit.

„Počkat,“ zarazí se ještě. Našpulím rty a začnu netrpělivě podupávat nohou.

„Proč se k tobě tvůj otec chová takhle?“

Uhnu pohledem. S ním se o něčem takovém vůbec bavit nehodlám.

„Rose, poslyš-,“ skočím mu do toho dřív, než může povědět cokoli dalšího. Je mi totiž na omdlení, zdvíhá se ve mně vztek, a zůstane-li ještě minutu, rozbrečím se. „Do toho ti vůbec nic není. Myslíš, že se zrovna s tebou budu bavit o svém životě? To ses tedy spletl.“

„OK,“ pokrčí rádoby bezstarostně rameny, „jen jsem měl starost.“

Pocítím naprosto absurdní bodnutí viny. Skousnu ret dřív, než ze sebe stačím vykoktat omluvu. „Jdi už, prosím.“

„Fajn, ale pamatuj, ještě se uvidíme.“

Proč z jeho slov cítím výhružku? Copak jsme se přes to už nedostali? Ten kluk je jako rozdvojená osobnost. V jedné chvíli se chová naprosto úžasně, v té další by mě evidentně nejradši chytil pod krkem.

„Snad se mě zase nebojíš?“ zašeptá a instinktivně ke mně natáhne ruku. Okamžitě ucouvnu. „Nech toho…“

Frustrovaně si odfrkne a bez dalšího slova přehodí nohu přes parapet. Než se naděju, už sešplhává dolů, a to po popínavých růžích, které se po stojanu vinou přes celou polovinu našeho domu.

Když pevnýma nohama stane na trávníku, naposledy ke mně vzhlédne. Srdce mi klopýtne, rty si příliš dobře pamatují jeho polibek, tu spalující vášeň, hrozbu. Temnotu…

Prostě vše.

Neznámý stojí jen o vteřinu déle, než je nutné. Poté se pozorně rozhlédne a splyne se stíny vysokých majestátních stromů.

Okno zabouchnu a vyčerpaně se opřu o zeď. Dlaní si přejedu po obličeji. Vždycky jsem myslela, že se takové zvraty dějí jen v přehnaných hollywoodských filmech. A hle, právě jsem jeden takový prožila.

Kdybych to někomu vyprávěla, neuvěří mi.

„Co ty jsi za člověka,“ zašeptám zoufale. Tuším, že tato epizoda není konec.

Představuje začátek.

* * * *

„Odpoledne přijede Zayn, nezapomeň,“ klade mi otec na srdce, když spolu výjimečně sedíme u snídaně. Ne že by se z toho stal nedělní rituál, kdepak. I když, budeme-li tu nyní mít spolubydlícího, třeba i na herectví hodné Oscara dojde. „Pokud do té doby nedorazím domů, musíš se o něj postarat. Rozumíš?“

Trhnu hlavou na znamení souhlasu a usrknu silné černé kávy. V noci jsem toho moc nenaspala, jestli jsem odpočívala dohromady tak… deset minut? Možná ani to ne. Tudíž nyní mám problém udržet oči otevřené. Nejradši bych se celý den nehnula z postele. Doufám, že mi ten uhlově černý mok trochu pomůže.

„Spoléhám na tebe,“ pronese ještě. Skoro ta tři slova vyplivne. Vážně mu dělá takový problém povědět mi něco jiného než výčitky? Asi ano.

„Neboj,“ odpovím neochotně. „Venku ho doopravdy stát nenechám.“

Můj pokus o vtip ho nechává úplně chladným. Jen se zamračí, dopije heřmánkový čaj a vyskočí od stolu. „Fajn. Musím do práce, jinak přijdu pozdě. Máme důležitou firemní poradu.“

Mávnu rukou. Může si ušetřit ty podrobnosti, pointa mi došla. Nehodlá se mnou při jídle ztrácet další čas.

Když odejde, odhodím ubrousek a zabořím se do opěradla. V nitru cítím hlodavou prázdnotu, jako by mě celý dům pohlcoval. Tíseň na mě padá jako hutná přikrývka, nedovolí mi se nadechnout.

Rozhodnu se.

Musím pryč.

O půl hodiny později už se sluchátky v uších brouzdám po náměstí a mířím do jedné z postranních uliček, v níž se skrývá mé oblíbené starožitnictví. Vítr se prohání kolem a zvedá ze země spadané listí, hladí mě po tvářích.

Studené prsty schovávám v kapsách krátkého kabátku a zrak tvrdošíjně upírám do země. Snažím se splynout se světem, být neviditelná a přitahovat na sebe co nejméně pozornosti. Co kdyby mě někdo poznal?

Má rodina vážně nemá v tomto městě kdovíjakou pověst.

A mě to ubíjí.

Ke krámku doslova dosprintuji. Vnímám tváře lidí jen jako rozmazané šmouhy, nestačím ani přemýšlet, zda jsou mi povědomé.

Nechci o tom přemýšlet.

Můj příchod oznámí starý mosazný zvonek nade dveřmi. Prostor voní přesně tak, jak si pamatuji. Po letitých knihách, čistidle na nábytek a bylinkách.

Usměju se. Tady jsem doma.

AUTOR: Petra