Destroy(ed) •DOKONČENO•

42.díl

„Rose?"

„Podívej se za sebe," syknu a snažím se co nejméně pohybovat rty. Tuším, že se v tom autě skrývá smrtelné nebezpečí. Všechny instinkty mě nabádají k útěku, svaly bolí přímo nesnesitelnou touhou rozběhnout se a prchat, dokud mi postačí dech.

Udělá to. Střelí pohledem přes rameno a obočí se mu stáhne v podezření. „To se mi nelíbí. Ani trochu se mi to..." Nestačí větu dokončit, kolem uší nám prosviští kulky.

„Musíme odsud!" popadne mě za ruku a vyběhne schody nahoru na terasu. Prolétneme vchodovými dveřmi, urychleně za sebou zavřeme na petlici a Zayn následně zabočí doprava, do dlouhé úzké neosvětlené chodby vedoucí kdovíkam.

„Kam jdeme?" špitnu, nezastírám, totálně vyděšená.

Neodpoví. Pokračuje neomylně vpřed, zatímco za námi zní skřípění pneumatik následované dusotem několika páru těžkých bot. A jakmile se ozve i tříštění skla a zuřivé kopance do masivního dřeva, z něhož jsou vyrobené vchodové dveře, tiše popotáhnu. Kdy tohle jenom skončí?!

Sestoupíme několik schodů a ocitneme se... v garáži? Moment... Je tohle podzemní garáž?

„Co to má znamenat?" vyjeknu nechápavě. Obvod prostoru lemuje jeden trezor vedle druhého, na hrubém betonu se nachází několik silných naleštěných motorek. Už je mi jasné, jak odsud chce Zayn zmizet.

„Na vysvětlování bude dost času později," odpoví za chůze. Dostane se k jedné železné skříňce, naťuká na číselníku kombinaci, a když útroby odhalí svou kořist, zalapám po vzduchu. Zbraně?

„Vezmi si to," bez skrupulí mi podá hrozivě vypadající revolver a sám si jeden strčí za opasek.

„Neumím s tím zacházet!" Div to nezařvu. V životě jsem nic tak nebezpečného nedržela v ruce. A bez zkušeností bych si přece s podobnou věcí zahrávat neměla! Cloumá mnou absurdní obava, a to že neúmyslně ublížím někomu nevinnému.

Obrátí se ke mně. Naléhavě mě uchopí za ramena a přivine si mě k sobě. V onom gestu se nenachází ani stopa něhy, laskavosti. Cítím pouze naléhavost. „Rose, teď fakt není vhodná doba uvažovat racionálně. Jde nám o život, jasné?"

Polknu a přikývnu.

„Skvělé," spustí paže a vezme mi zbraň z rozklepaných prstů. „Tenhle revolver je připraven k palbě. Stačí tohle odjistit," ukáže na nenápadný kohoutek nahoře. „Pokud to bude nutné, střílej."

Spodní ret se mi roztřese. Ale nemám na výběr. Ještě nejsem připravená vzdát se své existence, svého života. Nechci přestat dýchat. A už vůbec nesmím dopustit, aby se podobná věc stala Zaynovi. Nemůžu o něj přijít!

„Neboj se," pohladí mě letmo po tváři. Skoro se mě nedotkne, přesto se mé nitro zklidní, jako by nastal klid po běsnící noční bouři. „Dostaneme se z toho. Hlavně měj oči na stopkách, ano?"

Dokážu pouze znovu přikývnout. Jsem si jistá, že kdybych se pokusila promluvit, hlas mi neomluvitelně selže. Nehodlám plýtvat dechem. Určitě jej budu ještě potřebovat.

Nasedneme na jednu z motorek - stříbrného Harleye Davidson - na hlavu nasadíme přilby, a když se chystám zeptat, jak se odtamtud dostaneme, vytáhne se před námi silný černý zátaras, za nímž se zvedá pozvolný betonový svah. Začíná mi svítat.

„Drž se!" křikne, přidá plyn a vytáhne motor do nejvyšších obrátek.

Pevně se k jeho tělu přitisknu. Pistole mě pod mikinou nesnesitelně pálí, jako by se mi do textilie vsakovala kyselina a nebezpečně se přibližovala k samotné pokožce.

Stroj pod námi zařve jako divoké zvíře. Pneumatiky zaskřípají, onen zvuk se obrovským prostorem rozléhá až s ohlušující intenzitou, a než se naděju, odlepí se z místa. Stisk okolo Zaynova pasu zesílím, bojuji s touhou zabořit mu tvář do ramene a od celé situace se distancovat. Ale nesmím. Potřebuji vědět, co se přesně děje.

Motorka se do svahu vyšplhá s překvapivou rychlostí. Na vrcholu se otevírá čtvercový půdorys, jímž je vidět šedivá večerní obloha, skrz niž se celý den pokusilo dostat slunce, ale svůj boj prohrálo.

Je to východ.

Prořítíme se jím. Kola se lehce odlepí od země, a když se jí opět dotknou, oba na sedadle nadskočíme.

Obklopí nás vzteklý křik. A nejen ten. Zní i další výstřely, je jich tolik... Dokonce v příští vteřině očekávám, že se mi do těla zavrtá kulka. Ale Zayn kličkuje s velkým umem a elegancí. Nějakým zázrakem se nebezpečí vyhýbáme, teprve když nám do cesty skočí vysoký kudrnatý chlapec v černém triku s dlouhým rukávem, Harley zavrávorá, Zayn jej musí strhnout na druhou stranu.

Z úst mi vyjde tlumený výkřik.

Netuším, jak se mu to povedlo, najednou se ocitáme na úzké polní cestě. Řítíme se kupředu, za námi se pouze zvedá světle hnědý prach. Míříme vstříc temnému lesu, jenž se otevírá na obzoru.

Neubráním se potřebě ohlédnutí.

Muži zmateně pobíhají kolem auta, překotně do něj nastupují a chystají se vydat za námi.

„Musíme dát vědět Louimu!" zakřičí Zayn. Pokouší se přehlušit vítr, proti němuž jsme nuceni bojovat. „Hluboko v tom lese," ukáže rychle prstem dopředu, „je starý vojenský bunkr. Nikdo o něm neví, objevili jsme ho před nějakou dobou. Tam nás nenajdou!"

Horlivě přikyvuji a prsty do sebe na Zaynově břiše vplétám tak usilovně, až se divím, že jsem si ještě nerozdrtila všechny kůstky.

* * * * * * * * * * * * *

Tak zde je další díl =) Tentokrát o něco kratší, omlouvám se, nějak nestíhám, teď si po včerejší zkoušce dávám chvíli oraz, ještě toho mám hodně před sebou. Děkuju za vaše úžasné reakce, a pokud se vám líbí DESTROY(ED), zvu vás i k dalším svým pracem, třeba vás zaujmou také... Byla bych moc ráda =) Psaní je má obrovská vášeň, nedokázala bych bez něj existovat. A každá povídka má v mém srdíčku zvláštní místo. I díky VÁM A VAŠÍ PODPOŘE! ♥ Laf jů!
PS: Follow potěší ;)