Destroy(ed) •DOKONČENO•

67.díl

„Máš tu zbraň?" sykne ke mně tichým hlasem, zatímco kráčíme po neudržované zarostlé cestě směrem k rozbořenému, strašidelně vypadajícímu stavení s krvavou minulostí. Nelíbí se mi tam, vůbec. Z toho místa sálá negativita, úzkost. Mám pocit, jako by se násilí vsáklo do půdy, obalovalo opadanou omítku a obnažené drolící se zdivo a drželo se v nejbližším okolí, infikovalo ovzduší. Asi se brzy udusím...

Potřesu hlavou. „Jasně. Přesně tam, jak jsme se domluvili." Chladný kov proti mé nahé kůži vysloveně pulzuje, přijde mi absurdní, že revolver skrývám v pevné látce podprsenky. Ale prakticky nemám na výběr. Zayn na to kápnul. Bez pojistky nemůžeme nakráčet Danielovi rovnou do náruče.

Jen přikývne, přitáhne Stylesovi pouta a škubnutím jej donutí k rychlejšímu tempu. Kdyby pouhý pohled dokázal zabíjet, válí se můj přítel mrtvý na zemi. Tak obrovskou zášť jsem snad ještě nespatřila v očích žádného člověka. Zelená tmavne, jiskří nenávistí. Najednou si nejsem jistá, zda byl tak dobrý nápad brát ho s sebou.

Vycítí, že se na něj dívám. Stočí ke mně tvář, a byla bych přísahala, že kdyby neměl přes ústa silný tmavý roubík, obdaří mě povýšeným úšklebkem.

Vypláznu na něj jazyk a zrychlím krok.

Jsme pár metrů od vysokého temného průchodu, jejž snad někdy předtím chránily bytelné dřevěné dveře, když se na prahu zjeví vysoká štíhlá postava s širokými rameny. Nepotřebuji ani světlo, abych věděla, kdo to je.

Daniel.

„Ale!" mlaskne a roztáhne náruč. Stylově se oblékl do černé, splývá s prostorem okolo, majestátnější než poprvé, co jsem s ním měla tu „čest". „Moji oblíbenci! A kdepak máte zbytek?" vykloní se, pohlédne za nás a následně teatrálně lapne po vzduchu. „Zayne, chlapče, opět jedeš na vlastní pěst? Ach... Vždycky jsem věděl, že tě tvůj soucit zahubí. Už jsi dávno mohl být na mém místě, jen kdybys nebyl tak..."

„Lidský?" skočím mu do toho mrazivě klidným hlasem. Až se sobě samé divím. Kde se ve mně nyní vzalo takové sebeovládání? „To je právě vlastnost, v níž se od vás liší. To je důvod, proč jej lidé obdivují. A proč jej já sama tolik miluju..."

Brodymu se tváří mihne znechucení. „Bože. Synovče," mluví dál k Zaynovi, ovšem zrak nespustí ze mě. „Kolikrát jsem ti říkal, že nemáš motat práci a soukromý život? Kdyby ses do tohohle děcka nezamiloval, byli bychom nyní jinde!"

„Jdi do prdele," sykne. „Moc dobře jsi věděl, co je Rose zač, když jsi mi dával její složku. Proto v ní chyběla fotka. Určitě ti někdo z kumpánů donesl, že mě zaujala mladá nenápadná studentka, již jsem potkal ve městě. Proč? Chtěls mě zničit? Věděls, že JI nikdy zabít nedokážu! Měls to všechno do puntíku naplánované!"

„Už mě tvé scény unavují," zavrčí, překříží paže na prsou a ramenem se opře o dveřní zárubeň. Respektive, o ty vlhké ztrouchnivělé zbytky. „Ano, udělal jsem to schválně. Niall mi poskytl i fotky tvé princezny." Poslední slovo doplní pohrdlivým odfrknutím a já málem cítím míru nenávisti, již ke mně chová. „Dal jsem si dvě a dvě dohromady. Dcera Owena Benneta, toho hajzla, co zavraždil mou jedinou životní lásku, je zároveň vysněnou dívkou mého synovce. Nastal čas zjistit, jestli bys po mně mohl podnik převzít. Ale tys neuspěl. Nezvládls tuhle nicku zabít. Jak překvapivé!"

Ten sarkasmus mě vysloveně tahá za uši. Kupodivu už však nepociťuji nutkavou potřebu plakat. Co se stalo, stalo se. Osud svedl mě a Zayna dohromady z nějakého důvodu. Ale rozhodně ne proto, aby ze mě pod jeho rukama vyprchal všechen život.

„Ještě jedno křivé slovo," zařve znenadání můj přítel, tělem mi projede elektrický proud až ke konečkům prstů u nohou, „a zabiju tě. I kdybych měl sám skončit s kulkou vpálenou přímo doprostřed čela!"

Po mé pravici se ozve tiché zasténání. Teprve tehdy vezme Daniel našeho zajatce – vhodnější slovo bych nenašla – na vědomí. Zvídavě nakloní hlavu, a přestože se snaží předstírat neotřesitelný klid, zradí jej spodní ret. Chvěje se a ukazuje míru nejistoty, jež jej právě zachvátila.

„Tak tady jsi," štěkne k Harrymu. „Myslel jsem si, že v tom máte prsty." Ano, to poslední už patřilo nám. Jestli jsme do té chvíle nebyli v úzkých, právě se to změnilo. Jazýčky vah se vychýlily v náš neprospěch.

„Dost okecávání," rozhodnu se jim do rozhovoru vstoupit. „Kde je Deanne?"

Danielův úšklebek mě zamrazí. „Zatím v bezpečí. Ale stačí jediný můj pokyn a chlapci si z ní udělají obyčejnou hračku."

Mozek mi zahalí stravující vztek. S uši trhajícím výkřikem se vrhnu kupředu a prsty obemknu Danielovo hrdlo.

* * * * * * * * * * * *

Thriller pokračuje dál, troufám si tvrdit, že bychom se mohli blížit do finále. No, uvidíme, víc prozrazovat nebudu, jen opět, jako už tradičně, moc děkuju za vaši úžasnou podporu... Jste úžasní, někdy si říkám, čím jsem si to zasloužila ♥ Když čtu vaše komentáře, hřeje mě to u srdce, dojímá, na rty se mi přilepí úsměv, který pak nejde dolů =D Za což vám patří obrovský dík... THX!!