Destroy(ed) •DOKONČENO•

70.díl

Blížíme se ke konci. Hodlám využít chvíle, kdy se mi vrátila Múza, a pokusím se v následujících dnech příběh dopsat. Díky, že jste s ním po celou dobu vydržely... Hodně to pro mě znamená =)

PS: Prosím, jsme u jednoho z posledních dílů, myslíte, že byste mi mohly nechat komentář?? =) Nebojte, nehodlám si přidávání nových částí nikdy podmiňovat počtem hodnocení či vzkazů, to se mi příčí. Jen by mi to udělalo radost ♥ Díky, luv ya!

* * * * * * * * * * * * * * * * *

Vtom zazní vrznutí dveřních pantů kdesi v přední části malé místnůstky, ve stínech, které nejsem schopna prohlédnout. „Ehm, pane?"

Daniel zavrčí. Ačkoli se na něj nedívám, dovedu si docela jasně představit masku, jež se mu usadila na obličeji. Krutí lidé nemají příliš obsáhlý arzenál svých výrazů, protože neumí ukazovat nic jiného než zlobu či touhu po pomstě a bolesti.

„Co je?" štěkne.

„Máme takový malý problém..."

Hrkne ve mně. Proč mám dojem, že se ten „problém" týká Zayna a ostatních? Vzhledem k tomu, že se muž o svém synovci doposud nezmínil... Bezpochyby, kdyby se mu podařilo mého přítele zajmout, už se tím chlubí. A koneckonců... Kde je Styles?

„Nemůžete ho vyřešit beze mě?"

„Nemyslím si, pane," opáčí hlas bez tváře. „Tohle jistě budete chtít vidět."

Daniel si netrpělivě povzdechne. Vnímám změnu v atmosféře. Nikam se mu nechce. Copak se mě tu snad bojí nechat samotnou? Má ze mě strach? Asi by mi to mělo zvednout sebevědomí, nicméně na takové myšlenky nejsem právě v tom nejlepším rozpoložení. Koneckonců... Co zmůžu přivázaná k posteli? Či kde jsem se to ocitla...

„Dobře," povzdechne si, ozvou se jeho naléhavé kroky. „Ale rychle!"

Když za oběma zapadnou dveře, přiskočí Deanne ke mně. Klesne na kolena, vnímám kolem zápěstí její chladné prsty. Kdybych se mohla hýbat, okamžitě ucuknu. Je mi špatně jen z pouhé její blízkosti!

„Rose," šeptne. „Mrzí mě to... Ale musíš mě pochopit! Tátu nedávno vyhodili z práce, mamka je na mateřské. Hrozí nám exekuce. Penězi od Daniela jsem mohla všechno zachránit! Navíc mi slíbil, že ti neublíží. Že mu tvůj táta něco dluží a on ho chce tvým únosem jen zastrašit..."

Vyprsknu smíchy. Což mou společnici vykolejí. Zatímco já se hystericky chechtám, neschopná přestat, ona klečí nehybně na podlaze a zjevně jen čeká, až mě nepochopitelný záchvat přejde.

„Jsi ještě naivnější než já," zajíknu se, slzy mi po skráních stékají do vlasů. „Můj otec s tím člověkem nemá nic společného! Tedy... Nic kromě absurdní vybájené představy, kterou si v sobě Daniel poslední roky živí. Prý může za smrt mé matky. A já spolu s ním! Chápeš?" otočím krk a konečně se jí zadívám do očí. Naplňuje je strach. „Daniel si bude mé umírání užívat..."

Zrak se jí zaleskne.

„Celé tohle je pomsta," pokračuji překvapivě klidně. Jako bych se s tím sama smířila. Jako bych přijala nevyhnutelný konec, k němuž můj dosavadní život směřoval. „Daniel chce tátovi ublížit tím, že ho připraví o posledního blízkého člověka. Mě." Ještě před týdnem bych nevěřila, že něco takového vypustím z úst. Ale určité věci se mění. A můj vztah k tátovi sem bezpochyby spadá.

„Chce, aby si prošel stejnou situací jako on."

Deanne zamrká v nepochopení. „Jako on?"

Upřu pohled do popraskaného stropu nad sebou. „Daniel a táta spolu chodili do školy. Oba se zamilovali do té samé ženy, totiž mé matky. Ta si však vybrala otce. A když při porodu zemřela," hlas se mi zachvěje, ovšem seberu odvahu k dokončení myšlenky, „Daniel zešílel. Věří, že jsme ji zabili my."

Dívka zalapá po dechu. Vím, že se právě rozbrečela. Nemusím se na ni ani podívat.

„On mi lhal?"

Potlačím další záchvěv hysterie. „Nic jiného ten člověk neumí. Jen lhát a manipulovat druhými."

„Celé tohle," rozpřáhne paže, „je kvůli nějaké bláznivé myšlence?"

Stisknu rty do úzké linky.

„Rose, já se strašně omlouvám," zlomí se v zoufalství jako slabá větvička zmítaná větrem. Zaboří mi tvář do linie krku a její slzy brzy smáčí mou horkou pokožku. „Co jsem to jen provedla? Kriste..."

Její zhroucení ničemu nepomůže. Odtáhnu se od ní, jak jen to jde, a tvrdě syknu. „Jestli to chceš nějak napravit, rozvaž mě."

S úlekem na mě pohlédne. „Co chceš dělat?"

„Prostě mi pomoz!"

Víc nenaléhá. Roztřesenými prsty se jí podaří uvolnit má pouta na rukou i nohou, a když už mě nic nesvazuje, vyskočím na nohy a zabloudím pod triko.

Deanne mě nejistě pozoruje. Je mi jasné, jak hloupě musím vypadat, nicméně nedá se nic jiného dělat. Malý revolver ukrytý ve spodním prádle je mou - naší jedinou nadějí. Ukryju zbraň za pas kalhot, připravena pro ni v případě nutnosti sáhnout, popadnu rozpačitou dívku za ruku a beze slova ji odtáhnu ke dveřím. Konečně je vidím. Jsou natřené tmavě hnědou, málem černou barvou, tudíž není divu, že je mé smysly doposud nezaregistrovaly.

Jakmile však vezmu za kliku a otevřu, čísi ruka mě bolestivě uchopí za rameno a smýkne mnou zpátky do místnosti. Jak překvapivé. Za prahem stepuje vysoký muž celý v černém, z kukly září jen ledově chladné oči. A jako by to nestačilo, ve zlomku vteřiny se za jeho zády vynoří Daniel. Se spokojeným úsměvem na rtech, přestože se ani vzdáleně nepodobá ničemu upřímnému.

„Snad jste si nemyslely, že jsem tak hloupý, abych vás nechal bez dozoru?" překročí práh a hlasitě za sebou práskne dveřmi.

Stáhneme se s Deanne hlouběji do útrob kobky. Jinak se místu ani říkat nedá. Absence jakýchkoli oken a přítomnost starého nažloutlého osvětlení si lepší definici nezaslouží.

„Zklamalas mě, děvče," mlaskne a střelí pohledem k černovlásce, která mi stále drtí ruku. „S takovou si o penězích můžeš nechat leda zdát."

„Už je ani nechci," vyplivne oslovená vzdorovitě. „Jste jen vrah. Obyčejný šílenec!"

Daniel zaskřípe zuby. A než se naděju, udeří Deanne do tváře s takovou silou, až se mě pustí a s bolestivým výkřikem se sesune na podlahu.

Zareaguji spíš instinktivně. Sáhnu za lem kalhot a namířím muži hlaveň revolveru přímo do obličeje.

* * * * * * * * * * *

DĚKUJU VÁM!!