Destroy(ed) •DOKONČENO•

76.díl /PŘEDPOSLEDNÍ/

Tak... Je to definitivní. Předposlední část je tady. Užijte si ji. Děkuju, že jste byli po celou dobu součástí příběhu Rose a Zayna ♥
* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Chceš to tady snad vyhodit do povětří?" Ne, nedokážu uvěřit, co Zayn právě vypustil z úst. Není to už trochu moc?! Doteď můj příběh sice připomínal špatný hollywoodský film, ale nyní se proměnil přímo v noční můru. Ne, tohle už asi dál nezvládnu.

„Proč tě to tolik překvapuje?" zamračí se a zkříží paže na prsou. „Copak snad nechceš, aby to už celé skončilo?"

„Jo, jasně že chci!" vyhrknu naléhavě. „Ale... Já nevím, nikdy by mě nenapadlo, že v reálu budu jednou provádět něco takového. Jeden by řekl, že je to až přitažené za vlasy..."

Obejme mě kolem ramen. „V tom máš pravdu, ovšem obávám se, že nic jiného udělat nemůžeme. Tady všude," obsáhne rozvláčným gestem celý prostor, „je až příliš věcí, které nás můžou zničit. Všechny," vloží na poslední slovo znatelný důraz. „Nemysli si. Policie dávno ví, že Daniel nebyl a není žádný svatoušek. Dost pochybuji, že ten incident budou nějak dopodrobna vyšetřovat. Měl hodně nepřátel. Počínaje obchodníkem z periferie a konče londýnskou mafií."

Ne, nehodlám se ptát. Víc vědět nemusím.

„Tak jdeme do toho?"

Vzhlédnu k němu. „Jo. Nemáme na výběr."

...

Za dalších třicet minut stojíme na parkovišti před budovou a čekáme, než dorazí Louis. Stačil jeden telefonát a Zayn zařídil vše potřebné. Nepochopila jsem jediné ze slov, která si přes telefon se svým kolegou vyměnil, v podobných věcech jsem se v nejmenším nevyznala. Něco o jističích, spínačích, drátech a výbušnině s divným jménem, nevím, přestala jsem poslouchat v prvních vteřinách. Jen jsem se laxně opírala o kapotu auta a s nervy napnutými k prasknutí čekala, co bude dál.

Konečně nás ozáří světla velkého černého jeepu. Netuším, kde táta takový vůz obstaral, a vlastně to ani není důležité. V porovnání s šíleností, již se chystáme provést, ztrácí vše ostatní na významu.

„Čau všichni," vyklouzne vysoký brunet z auta a ze sedadla spolujezdce vytáhne obrovskou papírovou krabici naplněnou kdovíčím. „Můžeme se do toho rovnou pustit, mám vše potřebné."

Zayn se po mně tázavě ohlédne.

„U toho být nemusím," zvednu dlaně do vzduchu. „Pokud mě teda nepotřebujete..."

Louis se ušklíbne. „Ne, krásko, my si poradíme."

Za oslovení jej Zayn dloubne do žeber a následně se oba skloní k nákladu.

...

Zatímco ti dva pilně a soustředěně pracují, já obcházím budovu a očima pátrám ve stínech a temných zákoutích všude okolo. Mám absurdní podezření, že se na nás hrne nějaká další katastrofa, intuice bije na poplach. A ruce se třesou, jako by teplota klesla hluboko pod nulu, nemůžu ono chvění zastavit.

A vtom se má noční můra stane realitou.

Za mnou zazní hlas. Hluboký zastřený hlas s vibrujícím podtónem, celý svět se jednou jedinkrát zhoupne. Proklínám se, že jsem se oddělila od kluků a tak lehkovážně se vydala na obhlídku. Ke všemu neozbrojená! Revolvery zůstaly v našem autě, ani mě v první chvíli nenapadlo si jeden z nich schovat pod oblečení.

Ksakru. Jsem vážně úplně blbá! V takovém zapadlém zákoutí s vysokým zdivem po obou stranách mi nikdo nepomůže. Copak jsem se ještě nepoučila?