Destroy(ed) •DOKONČENO•

31.díl

Vaše reakce, přečtení a hodnocení jsou tou nejúžasnější odměnou. Děkuju vám!!! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Od Deanne se odtáhnu po několika dlouhých minutách vyplněných pouze mým zoufalým vzlykáním. Má, chudinka, celé promočené rameno a mně jako by na obličeji seděla vosková maska. Nedokážu vůbec pohnout mimickými svaly.

„Vrátíme se do školy?" pohlédne mi do očí.

Neurčitě trhnu rameny. „Asi to bude nejlepší."

>><< 

Zbytek vyučování vnímám jako v mlze. Lidé mě zastavují a skládají obdiv za to, jak jsem se postavila Cindy. Jako bych ten den... začala existovat. Nikdo už mě na chodbě jen tak nemíjí, najednou každý ví o šedé myšce jménem Rose, která vrazila facku královně školy.

A ještě něco...

Mé nejzvědavější spolužačky se ze mě dokonce snaží dostat informace o Zaynovi, tom fešákovi na luxusní černé motorce, jenž mě ráno přivezl do školy. Pokaždé se mi je podaří nějak slušně odpálkovat, neježe nemám sílu o Malikovi uvažovat, ale také vím, že si to nesmím dovolit.

>><< 

Jakmile odzvoní poslední hodina, zvrátím se do opěradla židle a na jedinou vteřinku úlevně zavřu oči.

Těším se domů...

Vtom mnou projede znepokojivé uvědomění.

Vždyť... Mě má Zayn vyzvednout!

Zpanikařím. Zatraceně... Kdybych si ráno vzala jeho číslo na mobil, mohla bych mu zavolat a nějak se vymluvit. Ačkoli je to vlastně naprosto absurdní. Proč se zrovna jemu vyhýbat? Vždyť neudělal nic špatného. To z Liama mám tak zlé a nepříjemné pocity.

„Co máš na odpoledne v plánu?" zapře se Deanne o můj stolek.

Trhnu rameny. „Pravděpodobně dlouhý rozhovor se Zaynem..."

Nakrčí nos.

„Má mě vyzvednout před školou," zvednu se, sklidím věci a přehodím si tašku přes rameno. „Ale jen tak mezi námi, nejradši bych zdrhla. Neumím právě excelentně zvládat stresové situace."

Poklepe mě po rameni. „Tím, že se bojíš, si všechno děláš horší. Sice jsem Zayna viděla jen chvilku, ale vážně si nemyslím, že máš k obavám důvod."

Jasně že má pravdu. A také se nebojím fyzickým způsobem, spíš jako bych tušila, že incident se Cindy byl jen začátek.

„Uvidíme se tedy zítra ve škole," seskočí na zem a uhladí si oblečení. „Dnešní volné odpoledne využiju k návštěvě tetičky."

„Nemáš z toho zrovna radost," uchechtnu se, jelikož její překyselený výraz hovoří za vše.

Teatrálně protočí panenky. Položí si dlaň na hruď a lapne po vzduchu. „Tetička je snad pomocník samotného Satana! Kdykoli se u ní objevím, začne mě štípat do tváří a šišlat na mě, jako by mi bylo pět a mamka mi oblékla růžové šatečky s obrovskou mašlí."

Vyprsknu smíchy.

„Tak se měj hezky," obejme mě a s nadšeným máváním se vzdálí.

Na chvíli se zády opřu o hranu stolu. Stočím pohled ke stropu. Větrák staticky hlučí a mně to připadá jako bzučení hejna naštvaných much.

Pohlédnu na hodinky.

Jsou přesně tři.

Proklopýtám poloprázdnou chodbou a vyrazím ze dveří. Vzduch voní deštěm, zhluboka se nadechnu a pozorně se rozhlédnu po prostranství okolo školy.

Zaynovu černou Ducati nikde nevidím. Zato mé smysly zaregistrují jiného člověka.

Vysokého potetovaného bruneta s širokým úsměvem a opranou koženou bundou. V štíhlých prstech drží cigaretu a každých pár sekund si z ní potáhne.

Liam.

Rozhodnu se dělat, že jej nevidím. Zabodnu zrak do země a seběhnu několik schodů dolů na chodník, rozhodnutá počkat na opačné straně parkoviště.

Ovšem neuteču tak snadno. Payne mě totiž vezme na vědomí.

„Hej, Rose!"

Zastavím na místě. Krev se mi vaří v žilách.

„Ahoj," doběhne ke mně. Zašlape nedopalek do země a vrazí ruce do kapes.

„Bella dneska ve škole nebyla," vyprsknu jedovatě. „Což jistě víš. Ale vypadáš dobře," neodpustím si s jemným úšklebkem. „Líp než ráno, když tě Zayn vlekl z jejího domu."

Trochu zbledne. „Jak, prosím?"

„Zahlédla jsem vás," pokrčím rameny. Asi není nejlepší nápad vykládat mu, že jsem je hodnou chvíli jen okatě špehovala. Jinak se mé jednání ani nazvat nedá.

„Když Bell nedorazila a nedala mi nijak vědět, rozhodla jsem se jít ji zkontrolovat. Měla jsem o ni strach." Taktak že nedodám, jaká hrůza mnou prostoupila, když se z jejich domovních dveří vynořil ON.

„Ty často strkáš nos do věcí, do nichž ti nic není, viď?" Ah, pohrdlivý úšklebek je zpět, z toho kluka sálá takový chlad, až se celá otřesu. Najednou se pro mě změní v obyčejnou a hmatatelnou hrozbu, nic jiného.

Bezděky o kousek couvnu a v ofenzivě překřížím paže na prsou. Nechci, aby na mně Liam poznal strach.

„Nikam nos nestrkám," ohradím se. „Ale Bell je má nejlepší kamarádka, je snad pochopitelné, že mám starost!"

„Jsi celá po svém otci," mlaskne nespokojeně. Jako rodič, který láme nad nezbedným dítkem hůl. „Ten se taky plete do toho, do čeho mu nic není. A k úhoně kvůli němu přichází spousta a spousta lidí!"

V nejmenším nechápu, o čem to mluví. Jak jsme se od konverzace o vztahu mezi ním a mou přítelkyní dostali k tátovi? A jací lidé?

„Zbláznil ses," prsknu nakonec bojovně. „Nemám potuchy, co tady povídáš."

Zvrátí hlavu a naplno se rozesměje.

„Ach, Rose," utře si z koutků očí neexistující slzy, jistě k dotvoření efektu. „Jsi vážně sladká. Nějak nechápu, jak můžeš být stejné krve!"

„Vysvětlíš mi konečně, o co ti jde?"

Přiskočí a surově mi sevře paže. Ze rtů mi unikne ostré zasyčení.

„Tvůj táta někoho moc rozzlobil," zavrní provokativně. „S tím se ti asi nepochlubil, co?"

Zírám na něj a vnímám děs, jenž mi naplňuje krevní řečiště.

„My spolu o jeho práci nemluvíme..."

Rozchechtá se znovu. „Oh, jistěže ne..."

Nadechnu se k dalšímu protestu, když se ozve vysvobozující zvuk přijíždějící motorky. Netrvá dlouho, motor utichne a čísi ladné kroky se neuvěřitelně rychle vydají k nám.

„Koukej ji pustit," zavrčí Zayn. Poznám jeho hlas, aniž bych se musela otáčet. Navíc jej cítím. Stojí za mnou a vibrování, šplhající mi podél páteře, nemůže pocházet od nikoho jiného. Div se tam úlevou nerozbrečím. Jsem v bezpečí!

I dramata dopoledne jsou na chvíli zapomenuta. Kdekoli bych se cítila lépe než v Liamově společnosti. Zvlášť drtí-li mi všechny kosti v paži...

Payne spustí ruce a s dlaněmi nataženými před sebou o pár kroků couvne. „Soráč, brácho. Já zapomněl, že tahle je tvoje."

Než se naděju, Zayn po něm skočí a uštědří mu první ránu do nosu. Ozve se nezřetelné lupnutí, potetovanému brunetovi se po obličeji ihned rozutečou rudé pramínky krve.

„Ty hajzle," vyplivne huhlavě. Dlaní si přikryje zlomený nos a oči mu vzteky zaplápolají. „Tohle si ještě vyřídíme."

Mám strach, že se tam začnou rvát, ale kupodivu se tak nestane. Liam pouze zamumlá několik sprostých slov a kvapně zamíří na konec ulice.