Destroy(ed) •DOKONČENO•

12.díl

Krásný večer! Přunáším vám další díl napínavého příběhu =) Pevně doufám, že se k němu stále ještě rády vracíte a vracet budete... ♥ Budu vděčná za jakékoli ohodnocení!!

* * * * * * * * * 

„Dobré ráno,“ kývne na mě zpoza krátkého pultu příjemná postarší dáma. Vypadá jako ze škatulky. Kostkovaný komplet, brýle na zlatém řetízku a vysoký šedivý drdol. Jako ředitelka nějakého dívčího internátu. „Budete si přát?“

Nejistě popojdu blíž. „Dobré ráno… Ehm, jsem tu správně?“ Pokud si dobře vzpomínám, kasu vždycky obsluhoval nemluvný vrásčitý muž, který se o mě nikdy nezajímal. Necítil potřebu pokradmu po mně pokukovat, staral se o své věci a na ostatní nehleděl. Také proto jsem sem vždycky tak ráda chodila.

Žena se od srdce zasměje. „Troufám si tvrdit, že ano.“

„Nezlobte se,“ přešlápnu, je mi neskutečně trapně, „jen tu vždycky prodával takový zamlklý pán…“

„Ano, to byl můj muž.“

„Je v pořádku?“ vylétne ze mě dřív, než se stačím zarazit. Paní na mě pozorně pohlédne, nepatrně zvedne jedno obočí. Snaží se snad nahlédnout až do nitra mé duše? „Ano, je v pořádku.“

Uleví se mi. Vlastně ani nevím proč, vždyť ho pořádně neznám, nemám s ním co dočinění… Jenže si stále připadám citově tak vyprahlá, že mi k srdci přiroste každý, kdo se ke mně chová alespoň náznakem laskavě. Což ten muž dělal. Ani jednou jsem si nevšimla jakéhokoli odporu či pohrdání, naopak. A to mi asi stačilo.

„Lékař mu naordinoval lázně, to víte, stáří s sebou přináší spoustu neduhů,“ smutně sklopí hlavu. „Tak jsem se nabídla, že to tady vezmu za něj. Miluje ten obchod, je jeho životem. Náplní.“

„I já sem chodím moc ráda,“ přiznám a vydám se na obhlídku malé knihovničky. Vůně starých svazků je pro mě jako pohlazení po duši. Cítím se podivně klidná, nic by mě v té chvíli nedokázalo rozhodit.

Tedy skoro nic.

Když zvonek oznámí příchod dalšího zákazníka, jako na povel se obrátím. A z obličeje se mi vytratí veškerá barva.

Dovnitř se právě valí čtyřčlenná skupinka rozhihňaných slečen, které v prstech drží ještě kouřící papírové kelímky ze Starbucks. Znám je. Chodí se mnou do školy, prakticky ji ovládají. Typický dívčí spolek. Dosáhnou všeho, co si zamanou. I kdyby to mělo být ne právě tou nejčistší cestou.

Toužím splynout se stíny, schovat se v zaprášených policích. Ovšem takové štěstí nemám. Než stihnu přijít na vhodný úkryt, všimnou si mě.

„Ale,“ pronese sladce Cindy, jejich nepsaná královna. „Není tohle Rose Bennetová?“

Skousnu ret a pomalu přejedu z jednoho obličeje na druhý.

„Kdo by to byl řekl… Narazíme na sebe i mimo školu.“

Nasucho polknu. „Eh… Nenapadlo mě, že chodíte na takováto místa.“ Sakra, čím to, že v jejich přítomnosti se ze mě pokaždé stane ustrašené malé štěně, které by se nejradši schoulilo v koutě?

„Zabloudily jsme,“ zachichotá se Deanne, vysoká černovláska s výrazně nalíčenýma očima. „Tady Beth to chtěla vzít do Orsay zkratkou, ale nakonec zabloudila.“

Cindy po ní blýskne rozzuřeným pohledem. Zřejmě se jí nezamlouvá, že Deanne nedělá problém bavit se se mnou jako se sobě rovnou.

Ta okamžitě zmlkne. I kdybych se snažila sebevíc, nedostanu z ní nic dalšího.