Destroy(ed) •DOKONČENO•

56.díl

Chvilku mlčím a Zaynova ostrá slova zpracovávám. Co že to přesně znamená? Proplížit se tím obrovským polorozbořeným areálem – jak dokážu odhadnout –, vyhýbat se té samozvané armádě a prostě... doufat, že bude Paní Štěstěna stát pořád při nás?

„A co prostě počkat, až ho ten zakuklenec přivede, jak mu nakázal Daniel?" navrhnu s ledabylým pokrčením rameny.

Zayn odmítavě zavrtí hlavou. „Podle mě už toto nařízení neplatí. Jistě se v budově někde spustil poplach. Nebo minimálně brzy spustí."

Začínám být lehce podrážděná. Nemáme-li žádnou jinou možnost, neotevírá-li se před námi jakékoli další řešení, proč o tom vůbec začínal? Šplhá mnou vztek. Stravitelná emoce, která ničí vše jako obrovská lavina.

„Musíme najít způsob, jak ty stráže obejít."

S pozvednutým obočím se na něj zadívám. „Napadá tě snad něco?"

„Mě jo," vloží se nám do hovoru znenadání Louis.

Oba k němu stočíme pozornost.

„Tyhle továrny mají spoustu únikových chodeb. Nouzových cest ven, kdyby uvnitř došlo k nějaké katastrofě," rozpovídá se, jasně z jeho hlasu vnímám zápal. Obrovské zaujetí vůči probíranému tématu. Chtěla bych vědět, co je ten kluk vlastně zač. Až to půjde, budu se muset zeptat.

„Když jsem se sem za tebou plížil, brácho," zabodne ostrý pohled plný výčitek do Zayna a vlastně se své ne příliš veselé rozpoložení ani nesnaží skrýt, „narazil jsem na pár kovaných železných dveří s tlustými zrezivělými klikami. Navrhuji prozkoumat je. Vše bude lepší než zůstat trčet tady."

„Lepší ztratit se v temných katakombách?" nemůžu si odpustit malé rýpnutí.

Louimu to však vůbec vtipné nepřijde. Oči mu potemní, když mi odpovídá. „Věř mi. Dostat se Danielovi pod ruku, a to na delší dobu, by se ti nelíbilo."

Chci být kousavá. Ale tak nějak tuším, že by to nebyl vůbec dobrý nápad. Tak jen neurčitě trhnu rameny a pokorně zabodnu zrak do podlahy. Do plánování se jim míchat nehodlám.

Bože... Co se to se mnou stalo? Nikdy dřív jsem přece tak sarkastická nebyla!

A tak se naše trojce vydá směrem do té nejčernější chodby, vstříc nejasné budoucnosti. Doslova a do písmene.

...

Odhaduji, že naše bloudění trvá něco okolo dvaceti minut. Několikrát máme namále, a nebýt všudypřítomných popraskaných zdí, skýtajících potřebná útočiště, Danielovi poskoci by nás našli. Což by znamenalo definitivní konec. Konec všeho.

Čtvrté dveře, do nichž nahlédneme, za sebou skrývají staré zrezivělé schodiště čítající asi deset stupínků, jehož pata mizí kdesi v temnotě pod námi. Bez sebemenšího zaváhání se po něm vydáme dolů.

Nepromluvíme jediné slovo. Netuším, co se v hlavě honí klukům, nicméně já si stále dokola přehrávám nedávné chvíle s Danielem a Niallem. Nechápu to. Jak se mohl tak... sladce a nevinně vypadající kluk snížit k něčemu takovému? K... K sprostému vraždění? Nejsem blbá. Je nad slunce jasnější, že je to poskok. Někdo, kdo zkrátka jen dělá tu špinavější část práce.

Konečně se mé nohy dotknou chladného rovného povrchu. Odhaduji beton, mé smysly zalévá známý zatuchlý pach dávno nevětraného prostoru. Působí trošku... klaustrofobicky.

„Asi nemáte baterku, co?" houknu, spíš abych prolomila tu dusnou atmosféru. Opatrně kladu nohu před nohu, snažím se neklopýtnout, nespadnout. Kdo ví, na čem bych přistála. Už tak mi ve zranění na boku začíná bolestivě pulzovat. Nic dalšího nepotřebuji. Ne dokud se odsud bezpečně nedostaneme.

„Mám zapalovač," ozve se zezadu Louis, „určitě najdeme něco, z čeho si budeme moci udělat pochodeň." S tím se ozve zapraskání a v temnotě se objeví plamínek plující vzduchem. Rozeznám za ním Tommovu tvář, a když se sehne a začne pátrat po něčem k zapálení, uděláme se Zaynem to samé.

„Ha, něco mám!" zahalekám vítězoslavně. Nevidím na to, ale dle tvaru soudím, že je to široké prkno s koncem ovázaným nějakým starým hadrem.

„Ukaž," sáhne po tom Louis, a než se nadějeme, už místo okolo ozařuje jasný třepotající se plamen.

Jsme v dlouhé chodbě s klenutým stropem. Široko daleko není nic jiného než nevlídně vypadající šedivé stěny, několikacentimetrový prach ležící na podlaze a staré vymlácené petrolejové lampy, používané tak před padesáti lety.

„Místo jak z hororu," opáčí Zayn bezvýrazně. Kráčí za mnou, já se kupředu sunu přímo mezi nimi. Měla bych být jistější, poskytují mi oporu, ale já jsem paradoxně ještě víc vyděšená, než kdybych kráčela v čele našeho malého procesí. Takhle by totiž kluci schytali první vlnu, kdyby k něčemu došlo.

Jediné, co kromě zvuku našich tlumených kroků vnímám, je vlastní zrychlený dech a srdce, které prudce tluče do žeber. Nechápu, jak je možné, že jsem po tom všem stále ještě při smyslech. Stačilo pár dní. Pár dní, aby se můj život kompletně převrátil vzhůru nohama. Našla jsem lásku a málem ji hned zase ztratila. Přišla o tátu, jehož se teď snažím zachránit. A nejsem si jistá, zda na to zbývající síly stačí. Je jich stále méně... Jak může obyčejná holka něco takového dotáhnout do konce?

„Podívejte," zastaví znenadání Louis tak prudce, až do něj málem vrazím.

Ukazuje nahoru, ke kulatému poklopu, jehož špatně těsnícími okraji proniká pár slunečních paprsků. Navzdory všemu to působí, jako bych se dívala na kouzlo. V paprscích totiž poletují malé částečky prachu, vznáší se s lehkostí a já jim... závidím.

„Rose?"

Střelím pohledem k Zaynovi.

„Jsi v pořádku?"

Neurčitě trhnu rameny. „Já ani nevím..."

Pevně mě obejme kolem ramen. „Všechno bude v pořádku, slibuji..."

Fňuknu, tiše, ale přece. A nesmírně se mi uleví. Chvíle síly musí být zřejmě vystřídány okamžiky neúnosné slabosti.

„Jasně, bude," potřesu hlavou a líbnu jej na tvář. „Tak šup nahoru, ať to máme co nejdřív za sebou..." Ne, nejsem taková hrdinka, za jakou se schovávám. Ale štít tvořený odvahou je tím jediným, co mi momentálně zbývá.

* * * * * * * * * * * 

Zítra očekávejte další díl... A pokusím se, aby byl extra dlouhý, poprvé mám totiž v hlavě malý plán, jak by příběh mohl pokračovat. Díky moc za váš zájem! ♥