Destroy(ed) •DOKONČENO•

23.díl

Další díl, užijte si ho! Díky za hvězdičky, přečtení ♥ I nyní za to vše budu vděčná! =)

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * 

„Prosím,“ špitnu zpola zlomeně. Nevidím si ani na špičku nosu, jsem ochuzena o jedinou výhodu, kterou jsem měla. Chce se mi plakat. Nejradši bych se schoulila do klubíčka v rohu pokoje. Tam, kam jsem si jako malá tahala peřinu, když se mi zdálo, že u postele stojí strašidlo.

„Pusť mě…“

„Nebraň se mi,“ broukne konejšivě. Třesu se jako v polárním mraze, je mi zima a zároveň nesnesitelné horko. Mé útroby hoří, zatímco pokožka chladne s každou vteřinou víc. „Rose, nechápeš? Není náhoda, že jsem ti neublížil, ačkoli jsem mohl.“

Srdce buší. Buší strašně nahlas. Strašně silně.

„Stalo se tak z nějakého důvodu.“

Točí se mi hlava, mám pocit, že stojím na palubě staré lodi, která se houpá na vlnách. Ve zběsilé bouři, jež kocábkou zběsile zmítá ze strany na stranu.

Vtom mi osuška úplně sklouzne z hrudi. Zastaví se až o silné paže neznámého, o ty, které mě drží v tak majetnickém a ochranitelském sevření.

Od pasu nahoru jsem nahá.

Děkuji v té chvíli za neproniknutelnou tmu. Nejenže ten… muž nemůže vidět mé tělo, dokonce neví nic ani o rudé, jež mi spaluje obličej.

Cítím se zvláštně. Logicky bych se totiž tomu parchantovi měla vymanit, ale já… Nechci. Za to zasloužím facku, pořádnou, takovou, co hlasitě mlaskne, ale paradoxně bych se o něj prostě jen úlevně opřela a schoulila se mu do náruče.

Musím se jít léčit. Copak jsem zapomněla, kdo to je? Zapomněla jsem, co mi hodlal udělat? Sama jsem mu přece před minutou řekla, že na krku stále cítím ostří jeho nože, jímž mě ohrožoval. Přece takovému člověku nezačnu z minuty na minutu důvěřovat…

Obelhávat samu sebe je docela snadné. Může za to polibek. Ta krátká chvíle, kdy se všechno nějak zvrtlo. Kdy padla má obranná linie, já na moment polevila a on toho bez váhání využil.

Můžu mu to vyčítat? Kdepak. Vždyť i mnou samotnou zmítají naprosto protichůdné emoce…

Na chvíli sevření kolem mých boků poleví, osuška samozřejmě skončí na koberci u našich nohou.

Nevím, co neznámý provádí, ale ozve se jakési podivné zašustění. A než se naděju, jeho silné, sebejisté paže jsou zpátky, tisknou mě s novou intenzitou.

Vtom ucítím na levé straně krku jiskřící polibek. Horká ústa neznámého prozkoumávají a laskají mou citlivou pokožku, stejnou úměrou s tím mé srdce zrychluje a opět zpomaluje. Netuším, zda mám za tmu děkovat, nebo ji spíš proklínat.

O rameno se mi otře jeho brada s jemným strništěm. Už je mi jasné, co to bylo za zvuk…

Stahoval si kuklu.

Beze slova si mě k sobě jediným trhnutím obrátí. Nevidím nic. Dokonce ani mužovu siluetu, tak hustá a neproniknutelná temnota nás oba obklopuje. Což je na jednu stranu dobře. Můžu tak nechat volné pole působnosti jen svým zbystřeným instinktům.

Horkými, rozechvělými prsty, už bez rukavic, mi přejede po kypřejších bocích. Chvíli po nich provokativně poklepává, poté pokračuje k bedrům a dolů k zadečku. Tiskne si mě k sobě pevně, až úplně natěsno, i přes černou bundu vnímám rychlý tlukot jeho srdce.

„Nechtěl bys mě pustit?“ zašeptám nakonec. Neovládám vlastní hlas, mé podvědomí se asi bojí, že by přílišnou intenzitou narušilo nynější okamžik.

„Nechci,“ odpoví, pokrčí se v kolenou a švihem se ocitnu v jeho náruči.

Neorientuji se v prostoru. Netuším, kam mě to nese, jen vím, že bych se měla konečně začít bránit.

Chystám se. Ovšem než stihnu z hrdla vypustit byť jedinou hlásku a donutit paže k pohybu, hodí mě neznámý do měkkých pokrývek.

Tehdy výpadek proudu poprvé upřímně proklínám.

Jsem připravena zapřít se o lokty a nadzvednout se alespoň do polosedu, jelikož si velmi jasně najednou uvědomuji svou nahotu, ovšem pevné, dobře stavěné tělo mě přišpendlí zpátky k posteli.

„Krásně voníš,“ vydechne chraplavě. „Myslím na ten náš polibek. A vím, že jestli tvá ústa okamžitě znovu neochutnám, zešílím.“

Nebráním se. Naše spojení je opět jako zničující lavina, která se řítí po úbočí hory a bere s sebou vše, co se jí nešťastnou náhodou připlete do cesty. Skoro nevědomky zvedám paže a prsty mu vjíždím do rozcuchaných hebkých vlasů. Nevnímám délku, nevnímám, zda jsou rovné či kudrnaté, takovými banalitami se můj mozek zabývat nehodlá. Zvedám se v zádech, abych mu byla blíž.

Jeho prsty se z boků posunou výš. Letmo se mi otřou o ňadra a já sebou v záchvěvu nečekaně prudkých pocitů škubnu.

Chvíli mi krouží od bříška nahoru a poté dlaní zabloudí níž.

Dýchá se mi stále hůř. Nejen kvůli jeho plným, nenasytným rtům, již mají stále nadvládu nad těmi mými, ale i kvůli brzkému pochopení, kam svou ruku právě posouvá.

Na chvíli zadržím dech. Čehož můj společník využije a ústy se mi tvrdě přisaje na krk.

Syknu.

Už cítím špičky jeho štíhlých prstů na vnitřní straně stehen, mé pěsti svírají saténové povlečení a víčka k sobě tisknu tak usilovně, až mi za nimi vybuchují obrazce všech tvarů a barev, když v tom…

„Rose?!“

Oba zkameníme.

Táta.

„Rose!“ zabuší silně, až se ozve útrpný zvuk skřípajícího dřeva. „Otevři mi!“

„Pokračování příště, krásko,“ vtiskne mi muž vášnivý polibek, zvedne se a tiše splyne s temnotou. Postřehnu jen letmé zavrzání okenních pantů, jak mizí do noci.

Ještě dlouho po jeho odchodu ležím a natahuji uši, abych se ujistila, že nespadl a nyní neleží se zlomenými končetinami na našem trávníku.

Když se však neozve už nic dalšího, jen vzteklé tátovo vrčení z chodby, rychle hrábnu po županu, jež mívám složený na polštáři, urychleně se do něj zabalím a po paměti překlopýtám ke dveřím.

„Co se tu máš co zamykat?“ vpadne mi do ložnice jako velká voda. V ruce drží baterku, ale nemíří jí na mě, obhlíží můj soukromý prostor. Jsem vděčná, že nedohlédnu k jeho otrávenému, vzteky staženému obličeji. „Slyšel jsem křik…“

Zatrne ve mně. „Jo, to je možné, když vypadla elektřina, urazila jsem si palec o křeslo. Tak jsem vyjekla bolestí.“

Kužel světla pořád šmejdí po obvodu místnosti.

„Mohl bys odejít?“ protřu si unaveně oči. Vážně na něj nemám náladu a nehodlám to ani předstírat. Ne po tom, co jsem málem…

Zavrtím hlavou. Ani domyslet to nedokážu.

„Jsem hrozně utahaná.“

„Nemáš se po nocích toulat venku,“ štěkne ironicky a dál zkoumá prostor.

Protočím panenky. Jen ať už odejde a já se můžu poddat sebelítosti!