Destroy(ed) •DOKONČENO•

69.díl

„Proč myslíš, že jsem sázel na výměnu jeho za ni?" kývne bradou směrem k Deanne, která se choulí za mnou a mlčky civí do prázdna. „Je to Danielův vymodlený syn. Vždycky si přál nástupce."

Jsem zmatená. „Ale vždyť přece... Netvrdil, žes mohl rodinnou firmu převzít ty?"

Opře se zády o popraskané zdivo a zvrátí hlavu. „Na začátku ji vážně chtěl předat mně. Byl jsem v jeho organizaci nejlepší, a to úplně ve všem. Ale pak... Otočil jsem, sotva mi došlo, za co všichni pod ním bojujeme. Tehdy jsem se stal vyvrhelem. To však nic nemění na tom, že od začátku Stylese protěžoval. Vychovával ho ke krutosti už od malička. Jeho matky se zbavil. Byla to nějaká prostitutka, která udělal tu chybu, že jeden večer nasedla do auta mého strýce."

Chvilku Zaynova slova zpracovávám. Ačkoli je to takřka nemožná věc. „Proč jsi mi tohle nikdy neřekl?"

„Nebylo kdy," pokrčí rameny. „A nepřišlo mi to nikterak důležité..."

Nemá cenu se přít, uhodil hřebíček na hlavičku. Jak by nám takové odhalení mohlo pomoci?

Vykloní se znovu. A sykne. „Tohle nevypadá dobře."

„Jak to myslíš?" vyjeknu vyděšeně. Pokouším se přes jeho tělo též dohlédnout na plac před statkem, nicméně sotva se pohnu, srazí mě paží zpátky. Prudce, nenadále, málem se svalím na zem jako zralá hruška.

„O co ti jde?" prsknu, držíc si bolavé zápěstí, s jehož pomocí jsem se udržela v pokleku.

„Daniel je pryč. I se Stylesem!"

„Cože?"

„Nikde je nevidím..."

„A zbytek?" Něco ve mně křičí po útěku. Mám zlé tušení. Velmi zlé.

„Polovina kluků leží bezvládně na trávníku, ta další se jistě skrývá v budově."

„A někdo od nás?"

Zayn chvíli mlčí. Jistě se snaží očima proniknout temnotu, dohlédnout až ke stromům na druhé straně, a přestože je to zajisté naprosto marná snaha, nechávám ho. Potřebuje svou mysl zaměstnat. Stejně jako já. Jako my všichni.

„Zayne," zatáhám jej za rukáv. Zavrtí hlavou. Což mi jako odpověď stačí.

„Fajn," zašeptá po dalších vteřinách vyplněných hrobovým tichem. Žádné výstřely, žádné hlasy, zvuky zmatku. Nic. Je znepokojivé, jak místo najednou působí opuštěně. „Teď je nejlepší čas zmizet. Musíme se dostat k autu..."

Zhluboka se nadechnu.

„Takže," obrátí se k nám, „půjdu první, počkejte, než se vzdálím na pár metrů, pak mě následujte."

Přikývnu. Naslepo hrábnu po paži Deanne a konejšivě stisknu. Slova jsou zbytečná. Ostatně, v nejmenším netuším, co bych jí měla povědět. Na odvážné projevy nějak nemám žaludek.

Zayn mi věnuje rychlý polibek a pak se opatrně vytáhne na nohy. Chvilku obrací hlavu ze strany na stranu, a když usoudí, že je vzduch čistý, vydá se okolo budovy vpřed, a to přímo směrem k našemu autu. Uklidňuje mě přítomnost minimálně Liama a Louiho, schovaných kdesi v lesích. Jistě nás budou krýt.

„Fajn," otočím se ke své vyděšené spolužačce. Namáhavě dýchá, spodní ret se jí nezadržitelně chvěje. „Připravena?"

Sjede pohledem na mě. Kal v jejích očích mě znepokojuje, cítím ledový mráz, jenž se mi plíží útrobami. Zavrtí zuřivě hlavou, po lících se rozkutálí slzy.