Destroy(ed) •DOKONČENO•

1.díl

Vítejte u nové vícedílovky, jejímž hlavním hrdinou bude Zayn =) Většina z vás, která sem náhodou z FB zabloudí, asi ví, že tohle je má další vícedílovka, kterou jsem slíbila začít zveřejňovat, jakmile skončí Desire. Tak tady je, a přestože bude příběh značně odlišný, doufám, že se vám dostane pod kůži ;o) Teď jen záleží na vás, vašich ohlasech a reakcích, zda se dočkáme dalšího dílu =P 

KRÁSNÉ POČTENÍ ♥

* * * * * * * * * * * * *

Klopýtám ztemnělou ulicí, budovy se nade mnou tyčí jako hrozivé monumenty a já mám pocit, že mě každou chvíli zavalí. Jen čekám, kdy uslyším ránu a z nebe začnou pršet kameny.

Je mi hrozná zima. Ani kabát mě neochrání, jelikož chlad nepřichází zvenčí, kdepak. Rozprostírá se v mém nitru, je jako žíravina, která pohlcuje všechny moje orgány.

Prchám. Prchám před „neznámým“, jehož kroky mě pronásledují od poslední autobusové zastávky. Prchám, až ztrácím dech, toužím se co nejdříve dostat domů. Zatraceně! Proč jsem si jen nevzala taxi? Nemusela bych nyní absolvovat tohle, už bych seděla ve svém pokoji a choulila se do oblíbené pruhované deky.

Kolem dokola není jediná další živá duše, chodníky jsou popraskané a plné špinavých kaluží, nedokážu pochopit, jak jsem se do této čtvrti dostala. Asi za to mohl můj pronásledovatel. Tolik jsem mu chtěla utéct, až jsem to nevědomky brala tou nejkratší cestou. A zároveň nejnebezpečnější.

V očích se mi začnou sbírat slzy. Mám strach. Mám neskutečný strach. Co jsem vlastně za pouhých devatenáct let svého života dokázala? Jistě, mí nepřátelé by vám řekli: Nedokázala nic, žije jen z bohatství svého otce! Z jejich pohledu jsem rozmazlená hloupá princeznička, co si ničeho neumí vážit…

Upřímně, vždycky mě takové názory ničily. Málokdo si totiž dal tu práci, aby mě skutečně poznal. Jistě, soudit ostatní je strašně jednoduché, když nic nevíte o jejich životě.

Jsem tak zabraná v myšlenkách, až zapomenu být ostražitá. Lituji sebe samu, přehrávám si všechny úděsné okamžiky své krátké existence, tudíž když mě jediný tupý náraz do zad pošle k zemi, nejsem připravená. Ve tváři ucítím ostrou bolest, před očima mi tančí hvězdičky.

„Uh,“ heknu a zkouším se vytáhnout zpátky na nohy. Okamžitě mě něčí bota znovu přišpendlí k zemi. Bláto se mi dostává do vlasů, zápach pohlcuje všechny mé smysly.

Zakašlu, nedá se to vydržet.

„Buď zticha!“ sykne útočník. Jsem ochromená hrůzou. Ani kdybych sebevíc chtěla, nedokážu se bránit. Končetiny mám jako z gumy, odmítají mě poslouchat. Nikdo mi nepomůže, nikdo nás nevyruší… Tato část Londýna je jako Město duchů. Kromě okenic, hlasitě bouchajících ve větru, je široko daleko mrtvolné ticho. Pochybuji, že tu vůbec někdo bydlí…

„Co ode mě chceš?“ seberu miniaturní střípky odvahy a spojím je v jeden celistvý kousek.

Neodpoví hned. Vlastně bych se ani nedivila, kdyby neodpověděl vůbec. Ovšem nakonec něco procedí. Nepochybuji, že má rty stažené do úzké linky a v duchu kalkuluje, co by se mnou měl udělat. „Od tebe nic. Není to nic osobního.“

Z hrdla mi vybublá hysterické uchechtnutí. Co už, kdo ví, kolik mi zbývá času, nač zachovávat nějaké dekorum?

„Tobě je to k smíchu?“ zakřičí nahlas. Škubnu sebou a úplně zkamením.

Útočník se mnou nehodlá jednat v rukavičkách. S čímž jsem samozřejmě ani nepočítala. Hrubě mě uchopí za ramena a převrátí na záda.