Destroy(ed) •DOKONČENO•

41.díl

Pod tíhou jeho hypnotického pohledu začnu okamžitě červenat. Krev se mi hrne do tváří, cítím, kterak se mi po chvíli rozhoří i uši. Ještě že jsem si neudělala culík. Vypadala bych jak chodící pochodeň.

„Ehm," odkašle si velmi nenápadně Louis. „Asi vám přidělím ložnici až úplně na druhé straně domku, kdybyste dovolili," povytáhne obočí a s pobavenými plamínky v očích přejede pohledem z jednoho na druhého, „v noci bych se docela rád vyspal..."

Místo abych mu skočila po krku, jak jsem měla původně v úmyslu, dokážu se pouze odvrátit a zahledět se na probouzející se vesničku.

Ne tak Zayn. Ten vyprskne peprnou nadávku, a než se naděju, svírají mě jeho paže pevně okolo boků a rozpálená ústa se tisknou na ta má.

„Ježíš," prohodí otráveně náš hostitel. „Nechte si to na později. A radši pojďte dovnitř, nachystal jsem nějakou snídani. Před rozhovorem, jenž nás čeká, bychom se měli všichni pořádně posilnit."

Kupodivu ani taková zmínka mě nedonutí se od Zayna odtáhnout. Naopak. Přivinu se k němu těsněji a užívám si okamžiku souznění. Představuje jediného člověka, díky němuž se ještě držím racionálního uvažování. Kdybych jej ztratila, zblázním se. Už bych neměla proč bojovat.

„Všechno se vyřeší," broukne do mých rtů. „Slibuju. Tady budeme nějakou dobu v bezpečí."

„Ale jak dlouho?" zavrtím hlavou a obličej mu zabořím do bundy. „Jak dlouho jim potrvá, než tátu zabijou? Ne, nesmíme si dovolit žádné průtahy. Zayne," odtáhnu se od něj a svýma očima se zabodnu do jeho. Musí cítit – musí pochopit, co se v mém nitru odehrává. „Je to můj otec. A kdybych ho prostě nechala napospas osudu, ukáže se, že jsem jako on. A to nechci. Máme společnou krev, víc ne."

Konečky prstů mi přejede po líci, odtamtud pokračuje na bradu a ke krku. Dýchání zrychluje, emoce se ve mně bouří.

„Už chápeš," promluví tiše, zatímco laská mou odhalenou pokožku a já si to s víčky seknutými užívám naplno, „proč jsem se do tebe zamiloval? Proč jsem ochotný postavit se Danielovi a bojovat s ním i celým jeho vraždícím klanem?"

Otevřu oči. Bože, tolik něžnosti, kterou v jeho rysech spatřím...

„Jsi to nejúžasnější, co mě v životě potkalo. S tebou se ze mě stává lepší člověk..."

Nemám odpověď. Kdybych totiž ústa byť jen o milimetr pootevřela, rozpláču se. A tak se jen vytáhnu na špičky a pevně jej obejmu kolem krku.

„Miluju tě," zamumlám. „Strašně moc tě miluju."

Pohladí mě po vlasech a na temeno vtiskne polibek. „A já tebe. Navždy."

>><< 

Po snídani v maličké rustikální kuchyni s minimem nábytku či jakéhokoli zdobení se okolo kulatého jídelního stolu rozprostře tíživé ticho. Začínám litovat, že jsem do sebe ty vafle nasoukala. Kdovíkdy se v mém žaludku stačily proměnit v hordu kamení.

„No," položí Louis lokty na desku a oči zabodne do obyčejného plátěného ubrusu s vyšívanými kvítky. „Zayne, vím jen tolik, cos mi stačil v rychlosti vyklopit do telefonu. Totiž že tvůj strýc chce Rose," kývne ke mně, „zabít, a vy se před ním tudíž potřebujete někde skrýt. Já však tuším, že to je pouze zrnko příběhu, mám pravdu?"

Jeho přítel mlčí, neodpovídá. Klopí zrak ke svým prstům propleteným v klíně a zjevně uvažuje, kde by měl s vypravováním začít. Ráda mu onu úlohu přenechám. Ještě se o tom nezvládnu bavit.