Destroy(ed) •DOKONČENO•

75.díl

Začíná nám velkolepé finále, ENJOY IT!
* * * * * * * * * * * * * * * 

Uvnitř je tma jako v ranci. Zastavím po několika krocích a nechám Zayna, aby mě vzal za ruku a sám po paměti vykročil do útrob budovy. Ostatně, tady já zatím moc platná nejsem. Nedovedu si ani představit, jaké bludiště se mezi jednotlivými poschodími rozprostírá.

Postupujeme opatrně, kráčíme tmou a ani jednoho z nás nenapadne rozsvítit. Nechceme na sebe poutat pozornost, dokud to nebude nezbytně nutné. Člověk nikdy neví, kdo se potuluje ulicemi.

„Danielova kancelář se nachází v tom úplně posledním patře," zašpitá Zayn po několika tichem vyplněných minutách. „Musíme to nahoru vyšplhat po svých, nedá se nic dělat. Výtahy se na noc úplně zastavují. Kdybychom se je pokusili rozjet, může se spustit alarm. Netuším, jaké technické vychytávky sem můj strýc," poslední slovo pronese s citelným opovržením, „nainstaloval."

Zmínka o nedávném incidentu mi v mysli vyvolá vzpomínku na jeden z našich rozhovorů. O tom, co mi Zayn pověděl o své nemocné sestře. Že... že Daniel financoval její léčbu, dokud pro něj můj přítel pracoval. Jenže... Co bude teď? Jak jsme mohly být tak lehkovážná?!

Tíha toho, co jsem provedla, na mě dolehne s ještě větší silou. Jak jsem mohla právě tohle vypustit... Musím přijít na způsob, jak Zaynově rodině pomoci.

A vtom mě jako blesk z čistého nebe něco napadne. Šlo by... Šlo by to?

Střelím pohledem ke svému společníkovi. Dokážu sice rozeznat pouze linie jeho tváře, ale je jasné, že právě není nejvhodnější doba k rozebírání mého plánu. Ostatně, to si nechám jako třešničku na dortu. Pokud se tohle všechno ještě neobrátí v katastrofu...

Plížíme se nahoru, schod po schodu, a držíme se co nejblíž u stěny.

„Copak tu nikdo nehlídá?" syknu nervózně. Nemá snad každá taková budova svou vlastní ochranku?

„Ne."

„Jak to?"

„Řekněme... No. Tohle místo je natolik prolezlé špinavostí, že sem Daniel hned tak někoho nepustil. Nikdy. Takže jediný bezpečnostní štít obstarávají alarmy. Snad se tady od mé poslední návštěvy nic nezměnilo."

Nejradši bych se uchechtla. Super, je to čím dál lepší.

Trvá nekonečné minuty, než dospějeme do cíle. Jímž se stane právě poslední patro té strašidelné stavby.

Vymaním se ze Zaynova sevření, zlomím se v pase a dlaněmi se zapřu o kolena. Nemůžu popadnout dech, v plicích mě bodá a vzduch najednou nestačí pokrýt každodenní spotřebu.

„Mám pocit," heknu namáhavě, „že už se dlouho neudržím na nohou. Bože," napřímím se v zádech, „asi bych měla začít sportovat."

Zayn se uchechtne. „Náhodou jsi to zvládla skvěle." Jasně, on je trénovaný na mnohem větší fyzickou zátěž, jemu dech vůbec neklopýtá.

„Kancelář je tudy."

Vykročíme doprava dlouhou naleštěnou chodbou se zmenšenými reprodukcemi těch nejslavnějších uměleckých děl. Na konci se otevírají jediné dveře, jinak se široko daleko nenachází žádný další průchod. Celé tohle patro zřejmě patřilo jen a pouze Danielovi.

Hech, jaké překvapení.

Vkročíme do naprosté tmy. Zayn poslepu hmátne napravo ode dveří a prostor zalije ostré jasné světlo.

Výjev mě ohromí. Nacházíme se v kulaté místnosti bez oken, připomíná spíš kobku. Prostoru vévodí obrovský pracovní stůl z jakéhosi tmavého dřeva, bezpochyby velmi drahého, podél stěn stojí kožené pohovky, sem tam nějaká umělá květina a na zdi nalevo visí obrovská plazmová obrazovka s podivně vyhlížejícím ovládacím panelem.

„Žádné okno?" To je to jediné, co ze sebe dokážu dostat.

„Paranoia," mávne Zayn rukou a vykročí ke stolu, jemuž dominuje ten nejmodernější stolní počítač. Jde mi ze všeho hlava kolem. A to jsem si myslela, že můj táta své bohatství vystavuje příliš okázale.

„Bál se, že prosklenými plochami by ho mohl někdo buďto špehovat, nebo zabít."

„Zabít?" opáčím. „Jsme v osmém patře!"

Pokrčí rameny. „Občas jsem měl dojem, jako by jeho mozek nepracoval tak docela správně."

Zdržím se sarkastické poznámky. O mrtvých jen dobře, ač to v Danielově případě bude ten nejtěžší úkol, jemuž musím ve svém životě dostát.

Zatímco on se pokouší dostat do systému, já prohledávám zásuvky ve stole. V rohu za mými zády totiž jako tichý společník stojí vysoká kartotéka, bezpochyby plná kompromitujících materiálů.

Ve třetím šuplíku odshora narazím na dlouhý lesklý klíček. Sevřu jeho chladný povrch v prstech a vydechnu. Něco mi říká, že tak jednoduchý závěr našeho příběhu nebude.

„Jo, jsem tam!" zavýskne Zayn. Odsune otočnou židli a doslova se na ni zhroutí. Zatímco se jeho prsty míhají po klávesnici, chrlí ze sebe jedno slovo za druhým. „Musím z disku vymazat všechno, co obsahuje zmínku o mně nebo Louim... Naposledy jsem se pokoušel hacknout počítač před dvěma lety, snad jsem to všechno nezapomněl."

„Já se zatím pokusím otevřít tu kartotéku vzadu," mávnu rukou a vydám se k ní.

„Pokud to půjde, najdi naše složky," houkne přes rameno. „Nesmíme nechat nic náhodě."

Pracuji systematicky. Odemknu veškeré přihrádky a následně se pustím do prohlížení. Stačí však pár vteřin, aby mi došlo, že tohle bude mravenčí práce. Daniel si složky netřídil, nemám se tudíž čeho chytnout. Nejsou podle abecedy, podle roku, dokonce snad ani podle věku jednotlivých členů organizace... Jsem zoufalá.

„Zayne?" zaskřehotám, zatímco mi rukama prochází desítky dokumentů. „Tohle asi nepůjde... Je tu minimálně tisícovka papírů, jak mezi nimi mám najít ty správné? Je to jak hledat jehlu v kupce sena."

„Je to tak zlé?" vytáhne se na nohy a stane mi po boku.

„Víc než to," povzdechnu si. „Co uděláme?"

Zayn si v bezradném gestu projede vlasy. „Nechtěl jsem k tomu přistupovat, ale asi nemáme na výběr."

Střelím po něm úlekem naplněným pohledem.

„Musíme zničit úplně všechno."

Nasucho polknu. „Jak to myslíš?"

Zabodneme do mě planoucí zrak. A jediné slovo, jež mu splyne ze rtů, způsobí mému srdci zástavu. „Bomba."

* * * * * * * * *

Právě jsem spustila finále, řítíme se k poslednímu dílu. Díky za podporu, LOVE YA! ♥