Destroy(ed) •DOKONČENO•

19.díl

Procházíme městem, které se pomalu noří do umělého pouličního osvětlení, a Bell se snaží ze Zayna dostat co nejvíc osobních informací. Ačkoli se do jejich hovoru nezapojuji a spíš jen hořce tisknu rty do úzké čárky, pozorně poslouchám. Tudíž si uvědomuji jeho vyhýbavé odpovědi. Je jako politik. Poví málo, ale zato mnoha slovy.

Když tedy dojdeme k Frankieho bistru, malému podniku vzadu za Picadilly, víme jen to, že rodiče vlastní malý podnik v Bradfordu a jeho budoucnost asi před rokem vzal do ruky strýc. Víc se z něj mé přítelkyni vydolovat nepodaří, nemůžu se zbavit dojmu, jako by Zayn zkrátka nechtěl, abychom ho lépe poznaly.

„Co kdybychom se usadili někam dozadu?“ ukáže Bell, když vstoupíme do útulného retro podniku laděného do 70.let. Spousta barev, kreslených plakátů, úzkých boxů s kulatými naleštěnými stolky.

Neurčitě trhnu rameny, je mi všechno fuk. Periferně vnímám, jak mě Zayn s jemně nakloněnou hlavou pozoruje, ale pohled mu neoplatím. Radši civím do země a přeji si teleportovat se odtamtud co nejdál.

„Rosie!“ zatřese mi Bella paží. „Vnímáš?“

Unaveně na ni zaostřím.

Nejradši bych se rozbrečela. Takhle jsem si dnešní večer nepředstavovala. Přeji si vrátit o pár hodin zpátky. Do přírody za městem, do výjimečného okamžiku, kdy se zdálo, jako bychom se Zaynem na světě byli jediní přeživší.

Sakra… Vlastní myšlenky mě velmi znepokojují. Myslím na toho kluka až příliš často. Mám tendenci si každou situaci spojovat s ním, říkat si Co by asi dělal, jak by se zachoval. Což neznačí nic dobrého. Jistě to skončí jen mým na kousky rozdrceným srdcem, možná až zašlapaným v prachu. Ostatně jako pokaždé za uplynulé roky.

Kamarádka mě popadne naléhavě za ruku a doslova odtáhne na vyhlédnuté místo.

Jde o box sotva o čtyřech místech, skrytý až v té nejzazší, nejlépe skryt části lokálu. Nad stolkem visí kulatý lustr s jemnými čínskými znaky a uprostřed desky trůní umělé barevné květiny. Možná trochu kýč, nicméně k celému prostoru ladí.

Bell se přesune doprostřed půlkruhového sedadla, a já tudíž musím zaujmout místo po její levé ruce.

Spojím ruce v klíně. Tak bych se cítit neměla! Proč se nemůžu donutit k radosti?!

Vtom se k nám přidá Zayn. A uvelebí se přímo proti mně, z Belliny pravé strany. Vím, že kdybych vzhlédla, pohltí mě ta upřímná hnědá v jeho očích. Topila bych se v kádi hořké čokolády a pravděpodobně už se nikdy nedostala na hladinu.

Možná by to stálo za to.

„Dáte si něco?“

Úkosem pohlédnu na postarší servírku v růžovém stylovém stejnokroji. Znuděně přešlapuje u našeho stolečku, v rukou třímá poznámkový bloček a obyčejnou tužku.

„Ten váš speciální zeleninový salát,“ odpoví zapáleně Bella. „A prosila bych extra porci voňavé mozzarelly!“

Spíš pro sebe protočím panenky. Toho bych se já nenajedla. Moje široké boky by mohly vyprávět.

Heh, zase ta hořkost.

„Tak Bello,“ vloží se do toho Zayn. „Zvu vás, dej si, na co bys měla chuť.“

Začínající slovní přestřelka mě zajímá. Zvednu bradu a zahledím se na dvojici, jež mi dělá společnost.

Kamarádka se na chlapce mračí, jako by chtěla prohnat jeho tělo několika ostrými šípy, a prsty neklidně poklepává o dubovou desku stolu.