Destroy(ed) •DOKONČENO•

38.díl

Waaaau! Páni, já jen zírám na ten zájem a podporu, kterou Destroy(ed) projevujete... Netušíte, co to pro mě znamená! A tak jsem se hecla a jako odměnu vám sepsala další díl. ENJOY IT! ♥

* * * * * * * * * * * * * * *

Oči se mi naplňují nepopsatelnou hrůzou, mám dojem, že svět zpomalil a já jsem jen nestranným pozorovatelem, který by nedokázal zasáhnout, ani kdyby nakrásně chtěl.

Zaynovy instinkty jsou o něco bystřejší než Stylesovy. Když chlapec jediným pohybem zvedne ruku a čepel svištivě prořízne vzduch, Zayn jej uchopí za zápěstí a jeho ránu tím zablokuje. I v síle má náhle navrch, praští mu paží o kovové zábradlí, a i přes hrozivý zvuk, který útočníkovi vyjde z úst, zachytím cinknutí, když nůž dopadne na ocelovou podestu několik pater pod námi.

„Zlomil jsi mi ruku!" vřeští ten v kukle nepříčetně.

„Zmiz dřív, než ti zlomím i něco dalšího," sykne Zayn. „A druhá končetina to nebude!"

Zelené oči vykukující z černé masky se stočí ke mně. Spatřím v nich pohrdání i... nenávist. Je to možné? Vždyť mě tenhle člověk vůbec nezná! Na tak silné emoce nemá žádné právo!

„Gratuluji," vyplivne suše. „Podařilo se ti zničit toho nejlepšího vojáka z nás."

„Přestal být vámi ve chvíli, kdy jste začali zabíjet nevinné," procedím skrz zuby, vlastně ani nevím, kde se ve mně náhle taková slova vzala. Hořkost mnou však nezadržitelně stoupá a infikuje každičkou buňku v mém rozhněvaném těle.

Stylesovi se v očích mihne záblesk překvapení. „To se podívejme! Vystrkujeme drápky? To ti stejně nepomůže, holčičko."

„A dost," zavrčí Zayn, rozmáchne se a uštědří mu další ránu do obličeje. Když se hoch chytí za pulzující tvář, využije momentu překvapení a vrazí mu loket do břicha. Styles se zlomí v pase, zavrávorá, a než se naděju, řítí se nazad a s ohlušujícím rachotem se kutálí po strmých rozvrzaných stupíncích.

„Pospěš si, Rose," pronese okamžitě můj společník. „Vezmi za tu páčku, dveře by měly být otevřené."

Už je mi fuk, že netuším, kam tahle temná stezka vede. Chci se jen dostat pryč. Co nejdál od ostrých kulek, které sviští v prostoru kdesi dole, od zuřivého křiku, jenž připomíná bitevní vřavu, a především od sílícího pocitu nebezpečí, jenž se kolem mě vznáší.

Zkřehlými prsty uchopím zrezivělou páčku, vší silou zatáhnu, ovšem dveře se pohnou o pouhý nepatrný milimetr.

„Sakra," zakleju tlumeně a zkusím to znovu.

Nic.

„Ukaž," prosmýkne se kolem mě pevné tělo. Zayn zatlačí ramenem do kovového obložení a po pár nekonečných vteřinách se nám konečně otevře cesta ke svobodě.

Vyřítím se ven, jako by mi za patami hořelo. Dlaněmi se musím zapřít o kolena, jelikož uvnitř zůstala spolu s útočníky i má odvaha, najednou si víc než kdy jindy uvědomuji, v jaké šlamastyce jsem se to ocitla. A co hůř, netuším, jak z ní ven.

Ti chlapi nepřestanou, dokud mě nezabijí...

„Rose," vezme mě Zayn opatrně kolem ramen. Se zavřenýma očima se k němu přitisknu a obličej, nyní už zbrázděný slzami, mu zabořím do hrudi.

„Nic se ti nestane," brouká konejšivě, „slibuju."

„Jak to můžeš říct!" vrtím zatvrzele hlavou. „Copak jsi neviděl, co se uvnitř stalo? Chtějí se nás zbavit. Nás obou!" Ano, asi se o mě pokouší panický záchvat.