Destroy(ed) •DOKONČENO•

46.díl

Jsem jim v patách. Alespoň tak, jak to s mými nejistými a gumovými koleny jde. Podepsalo se na mně dlouhé sezení v jedné poloze. Pomalu už mě začínalo ovládat vyčerpání. Ovšem nyní... Mými žilami znovu proudí adrenalin, burcuje srdce k vyššímu výkonu a já málem slyším krev, která mnou horečnatě proudí.

Vpadnu do bunkru právě ve chvíli, kdy Zayn drží Stylese pod krkem. Louis už se ho tentokrát nesnaží zastavit, kdepak. Sám svírá ruce podél boků v pěst a jsem si jistá, že kdyby se z posledních sil nedržel, bez váhání by toho kučeravého bastarda minimálně přizabil.

„Ty šmejde," cedí Zayn skrz zuby. „Copak hledáš? Svůj mobil? Myslel sis, že ti ho necháme? Máš nás až za takové idioty?"

„Docela jo," zachrčí. I tváří v tvář nebezpečí bolesti si zachovává svou povýšenost. „Kdybyste nebyli idioti, ještě sloužíte v jednotce."

Smýkne jím o podlahu, a když Harry dopadne na záda, unikne mu ze rtů ostré syknutí.

„To není jednotka," vrčí můj přítel. „Už dávno nebojujeme za lepší svět! Daniel z nás chtěl vytvořit vraždící stroje, copak to vážně nechápeš? Pro peníze udělá cokoli, i kdyby měl zabít naše rodiny!"

Kurdnáč na něj upře blyštivě zelený pohled plný zloby. „Mně je to u prdele. Stejně už žádnou rodinu nemám."

U srdce mě bolestivě bodne.

Zayna ovšem jeho slova nedojmou. Ještě jednou mu hlavou praští o zaprášenou zem a poté ho tam nechá ležet, dusícího se kašlem.

Obrátí se ke mně. „Usteleme si venku. U ohně. Měly by tu být ještě nějaké staré deky. Kdysi jsme si je sem nanosili, pro případ nouze. Budu držet hlídku."

„A já se postarám o tohohle ptáčka," broukne Lou směrem k postavě zmítající se na zemi.

Nemám sílu se hádat. A na Harryho se už ani jednou nepodívám. Nejde to. Až příliš mi připomíná vše, čím si procházím. Vše, co je v sázce.

Klesnu na zem u plápolajícího ohně a nechávám se hypnotizovat poskakujícími plamínky. Jsem daleko od domova. Daleko od svého starého života. Daleko od všeho, co jsem doposud znala.

Vtom mi Zayn přehodí přes záda tlustou vlněnou deku. „Díky."

„Za nic," uvelebí se vedle.

Chvíli sedíme mlčky. Toužím cítit blízkost jeho těla, vnímat silné paže a na moment v nich zapomenout na všechny hrůzy. Ale nevím, jestli je něco takového správné.

Povzdechne si. Omotá mi ruku kolem ramen a přitáhne k sobě. Tehdy se celá uvolním, jako by mi ze srdce spadly těžké železné okovy. Hlavou se opřu o jeho hruď a vychutnávám to majetnické sevření, které hřeje víc než praskající polena před námi.

„Miluju tě," zamumlá do mých vlasů. Víc nepoví, nemusí. Ta slova vyjadřují vše, co potřebuji slyšet.

...

Musela jsem usnout. A to velmi tvrdým spánkem, což je div. Když totiž rozlepím víčka, lesem se nese cvrlikání ptáčků a stromovím se na zem dostává několik slabých paprsků ranního slunce.

„Dobré ráno," zazní nade mnou.

Potlačím rozespalý úsměv a vzhlédnu. „Ahoj."

Zayn se skloní a věnuje mi dlouhé a neuvěřitelně sladké políbení.

„Máš hlad?"

Zavrtím hlavou. „Vůbec. Žaludek se mi houpe jako na rozbouřeném moři."

„Něco sníst bys ale měla..."

Dojme mě jeho starostlivost. Zvednu ruku a prsty mu přejedu po linii čelisti. „Momentálně nic víc nepotřebuju. Jen to, že jsi se mnou, je víc, než bych si mohla přát."

V očích mu bleskne. „A tak to i zůstane, přísahám."

Ignoruji bodnutí pochybností, které zachvátí mé srdce. Musím věřit. Musím to zkusit! Jinak bychom to všichni mohli z fleku zabalit.

„Jak proběhla noc?" trhnu hlavou směrem k bunkru za našimi zády.

„Kupodivu bez potíží," opáčí. „Před hodinou jsem je byl zkontrolovat. Louis Stylese svázal," uchechtne se. „Což je jedině dobře, kdyby to neudělal, už by byl ten zmetek za humny. Je prohnilý až do morku kostí. Úskočný a falešný."

„To je vidět už od pohledu," odtáhnu se od něj a protáhnu se. Záda mě bolí, ale kupodivu se to dá snést. Žádná migréna, žádné ztuhlé svalstvo. „Copak na tohle dostal nějaké školení?"

Zayn se ironicky ušklíbne. „U něj bych věřil všemu. Přišel do jednotky chvíli po mně. Nikdo z nás o jeho minulosti nic neví. Krom toho, že ztratil rodinu. Je to samotář, který se s nikým nepřátelil a volna trávil po nočních barech a hospodách."

To mě vůbec nepřekvapuje. Ale stejně... Zajímalo by mě, čím si prošel. Co z něj udělalo takovou bytost bez špetky citů či hlubších emocí.

„No," vyskočím na nohy s těžce předstíranou radostí. „Co kdybychom využili chvíle klidu a tys mi konečně ukázal, jak zacházet se zbraněmi?"

Obličejem mu přelétne stín nesouhlasu. „Rose..."

„Zayne, prosím!" sepnu ruce a přeruším jeho námitky dřív, než s nimi stihne vůbec začít. „Já se potřebuju umět bránit..."

Poraženě si povzdechne. Jako by tím vyvěsil bílý prapor na znamení kapitulace. Vytáhne se do stoje a opráší si dlaně. „Fajn."

...

Následující dvě hodiny mi Zayn vysvětluje techniku střelby, objasňuje mi rozdíly mezi jednotlivými zbraněmi a na svém vlastním revolveru ukazuje, jak s ním zacházet. Ta věc je strašně těžká. Ne jen co se hmotnosti týče, ale především hrůzy, který mě jímá. Představa, že bych s její pomocí měla vzít někomu život, mě velmi zneklidňuje. Na druhou stranu... Pokud se k tomu jednou neodhodlám, mohla bych se na zemi s prostřeleným hrudníkem válet já.

„A nezapomeň ji zajistit," zatáhne malý kohoutek a následně jej stáhne zpět. „Stačil by jeden neopatrný pohyb a mohla by sis prostřelit nohu."

Namáhavě polknu.

„Zkus si to," podá mi zbraň a postaví se mi za záda. Třesu se jako osika, dýchání mi činí neskutečné potíže.

„Vezmu ji do obou rukou," přivine se ke mně a mé dlaně sevře ve svých, čímž přesně kopíruje můj postoj. Natáhneme paže před sebe, svírám revolver tak křečovitě, až mi zbělají klouby.

„Uvolni se," broukne konejšivě. „Soustřeď se na cíl, miř do kmene toho spáleného stromu přímo před sebou. A zhluboka dýchej, klidně, pravidelně."

Na vteřinku zavřu oči. A když jsem si jistá, že mám své plíce plně pod kontrolou, rozlepím víčka a stisknu spoušť.

Rána je ohlušující, zpětná síla mi naruší rovnováhu. Ještě že mě Zayn jistí.

„Výborně!" houkne hrdě. Jako rodič, jehož dítko právě udělalo svůj první krůček. „Trefila ses přímo doprostřed! Skvělá práce!"

Zírám na místo několik metrů vzdálené, do něhož se zavrtala kulka, a uvědomím si, že přesně tohle je nyní můj život. Před kterým už neuteču, ani kdybych se o to pokoušela čtyřiadvacet hodin denně.

* * * * * * * * * * *

Další díl thrilleru se Zaynem v hlavní roli je za námi! Tohle je snad jediný příběh, kdy nemám promyšlen děj. Nechávám vše spontánně plynout, píšu za pochodu. Taky docela adrenalin =D Takže vůbec netuším, jak dlouhá povídka bude...

Díky za všechnu vaši podporu, za podporu mého psaní. A pokud vás zaujalo "Destroy(ed)", jukněte i na další díla, třeba můžete i hodit "follow", budete mít všechny novinky - a že jich chystám - z první ruky =3 THX!