Destroy(ed) •DOKONČENO•

55.díl

Plížíme se tovární halou, překračujeme zrezivělé traverzy, popadané kamení a rozdrolené cihly, a to vše bez toho, abychom na někoho narazili. Jako by se celá fabrika proměnila ve Město duchů. Znepokojuje mě to. Velmi. Vždyť ještě před půl hodinou jsem se musela skrývat ve stínech, jinak bych skončila ve spárech těch vrahounů!

Vtom se mi za víčky mihne obličej mrtvého zrzavého chlapce. Toho, který se kvůli mně zřítil z chatrné ocelové plošiny. Stále vidím jeho překvapený výraz, když si uvědomil, že černá prázdnota je to jediné, co jej dole čeká.

„Kam teď?" zastaví Zayn v ústí několika chodeb rozbíhajících se do stran.

Vykloním se a pohlédnu zprava doleva. Pokouším se z paměti vydolovat, na jakém místě jsem Tomma zanechala. Šla jsem rovně, pak jsem odbočovala okolo starých železných dveří pokrytých šedivými stoletými pavučinami...

„Tam," zabodnu prst do prostřední chodby, chytím ho za ruku a vykročím.

Stále nenarazíme na živou duši. Místo aby se mi nitrem rozhostil mír a pokoj, cítím hrůzu. Sžíravý tísnivý pocit, že nic není tak v pořádku, jak se zdá.

„Kde všichni jsou?" špitnu.

Sevření kolem mých prstů bezděky zesílí. „To netuším, ale jistě se něco chystá. Takovou napjatou atmosféru moc dobře znám. Ve vzduchu jiskří elektřina, vnímám nebezpečí. Měli bychom si pospíšit."

S tím nemůžu než souhlasit.

Jen pouhých pár dalších metrů a už stojíme před známými starými oprýskanými dveřmi, zajištěnými železnou trubkou. Ze srdce se mi ihned skutálí těžký balvan. Nezdá se, že by s ní kdokoli během mé nepřítomnosti manipuloval.

Uvolním kliku a otevřu.

Pak se seběhne víc věcí naráz. Zaregistruji, kterak se ke mně blíží rozmazaná tmavá skvrna, a než se naděju, ležím na zádech a Louiho štíhlé paže mě přidržují u země.

„Co to děláš?" vyjekne okamžitě Zayn a bez větší námahy ze mě kamarádovo tělo sundá. Prakticky jej odhodí o metr vedle, a když se Tommo z nárazu vzpamatuje, modré oči se mu naplní úlekem. „Ajé."

„Ajé?" zařve nepříčetně Zayn. Má nervy na pochodu, jak vidno. A není sám. Až zpracuji tento nenadálý útok, sama zřejmě vylétnu jako čertík z krabičky.

„Na mě si hubu neotevírej!" štěkne Louis. Vytáhne se na nohy a z kalhot si oklepe prach. „Přišel jsem ti sem krýt záda, kamaráde, ale tvoje holka," mávne ke mně lhostejně rukou, „mě tady zavřela jako nějakého neposlušného psa!"

„Protože jsi mě nechtěl pustit za Danielem," vložím se do hádky. Sama se postavím a těkám mezi nimi tím nejhrozivějším pohledem, jakého jsem schopná. „Ale jak vidíš, podařilo se. Zayn je volný."

Lou přemýšlivě skousne ret a zadívá se svému kamarádovi do tváře. „Vypadals i hůř, brácho."

Oslovený se ušklíbne. „Jo, dík."

„Poslyšte," zatleskám, „nerada kazím tuhle dojemnou chvilku," naznačím ve vzduchu uvozovky a nestačím se divit, kde se ve mně takový sarkasmus bere, „ovšem musíme najít tátu. Ať odsud můžeme co nejdříve vypadnout."

Přikývnou oba naráz.

Než se ode mě ovšem Zayn odvrátí, sjede mě pozorným pohledem. A okamžitě vytřeští zrak. Zřejmě doteď neměl příliš možností, aby si mě pořádně prohlédl. „Zatraceně, Rose! Ty krvácíš!"

Zamračím se a sklouznu dolů. Aha... To zrzkovo škrábnutí v boku...

„To nic není," mávnu rukou a opatrně sáhnu na mikinu. Žádná další lepkavá tekutina, škrábanec se zřejmě začal zatahovat. I přesto však bolí jako čert, jen co si dovolím nad zraněním hloubat.

„Že nic?" Dvěma kroky je u mě a znalecky mi místo prozkoumává, vzápětí oblečení vykasá a ránu si pozorně prohlédne.

„Máš to zapálené," zabručí starostlivě.

Setřesu jeho ruce a svršek si stáhnu zpátky. „To je snad normální, ne? Je to čerstvé! Ale nebolí, jsem schopna pokračovat dál."

Nesouhlasně se zamračí.

„Zayne, prosím," zaúpím, „teď nedokážu přemýšlet nad ničím jiným než tím, v jakém nebezpečí jsme se ocitli. A že ještě nejsme zdaleka u konce. Jsem vážně v pořádku. Naprostém." Lžu. Lžu mu do očí. Ale nic jiného dělat nemůžu. Táta je na prvním místě. Pak teprve můžeme řešit něco dalšího.

„Tak fajn," vydechne a opět proplete své prsty s mými. Vnímám vibrování, putuje pod pokožkou do každičké buňky v mém těle, přeskakuje z jedné na druhou a obaluje je novým přívalem energie.

„A má někdo z vás vůbec tušení, kde bychom ho měli hledat?" houkne pochybovačně Louis. Stojí naproti nám, u ústí další temné chodby, a zkoumavým okem přejíždí okolí. Hledá jakoukoli známku hrozby, nebezpečí. Chápu ho. Ten klid se mu líbí asi tolik jako mně.

„Já to vím," opáčí nevýrazně Zayn. „Slyšel jsem Daniela, když se bavil s Niallem."

„A?" zatahám jej za paži.

Stočí ke mně pozornost. „To se ti líbit nebude."

Zamračím se.

„Je až na druhé straně areálu, v zásobovací věži."

* * * * * * * * * * * * * * * *

A další díl je za námi! Díky za podporu, za to, že mé příběhy čtete a máte je rádi... ♥ Víc nepotřebuji, tohle je ta největší odměna... Až něco z knihovny dokončím, chystám další projekty, doufám, že budete i jejich součástí =3 Tak sledujte profil, ať vám nic neuteče! ;o)
PS: Jukněte na jednodílovku s NIALLEM, "Čas zázraků" ;o) 
Díky, love you!!!! =3