Destroy(ed) •DOKONČENO•

9.DÍL

Zdravím =) Ačkoli netuším, kolik z vás opravdu čte, budu přidávat stále, i kdyby vás bylo jen pár =) Děkuji za hodnocení i komentáře, moc to pro mě znamená. Je pro mě ctí, že věnujete svůj čas mým "blábolům" ♥ Tak si devátý díl užijte! =) 

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

Mrkám, mlčím a zpracovávám poslední větu. Heh, jasně že se mnou neflirtuje! Jak mě to vůbec mohlo napadnout? Jsem hloupá, kam jsem dala rozum? Pardon, kam se poděly ty nepatrné zbytky?

„Ehm,“ odkašlu si a uhnu pohledem. Líp už bych své rozpaky na odiv vystavit nemohla. „A-asi by to škoda byla…“

Nejradši bych si vyřízla jazyk. Větší blbost už jsem ze sebe vyplodit nemohla. Nedivila bych se, kdyby mě vnímal jako toho největšího hlupáka. Předvádím se zatím doopravdy v tom nejlepším světle. Myslíte, že by mi otec vyčítal zbabělý útěk do pokoje?

Zayn se pobaveně ušklíbne. Toliko k jeho smýšlení o mně. Modlím se, abych znovu nezrudla, a pro jistotu pozornost zamířím na Daniela, který nyní mému otci horlivě vysvětluje, jak si jejich spolupráci představuje. „Jen se zamysli, Owene! Naše společná právnická kancelář! Dvě nejprestižnější firmy v celé Anglii! Můžeme rozšiřovat své pobočky, místa našeho působení budou na každém místě v Británii!“

Nakrčím nos. Něco se mi na jejich kontraktu nelíbí. Neptejte se co, prostě něco. Můj šestý smysl bije na poplach, intuice doslova křičí. A to tak, až mě z toho začne bolet hlava.

Útrpně zavřu oči a zabořím se do opěradla. Nechci tu už víc být…

„Rose, povězte nám něco o sobě!“

Unaveně zvednu oči k Danielovi, můj pohled naznačuje „To myslíte vážně?“, ovšem rty nic takového nezformulují. Místo toho zdvořile odpovím. „Jsem si jistá, že otec už vám o mně pověděl první poslední.“

Náš host se spokojeně zašklebí. Okamžitě mi po zádech přeběhne mráz. Což nikdy není dobré znamení, spíše naopak. Bože, co se to se mnou děje? Vždyť Daniel působí na první pohled seriózním dojmem, nezavdal mi nejmenší důvod, jenž by ospravedlňoval mé nepříjemné pocity. Krom toho, já se takhle nikdy nechovám! Takže v čem je háček?

Netuším. A znepokojuje mě to.

 • • • •

Zbytek večera už se ani na jednoho ze svých společníků nepodívám. Tvrdohlavě upírám zrak do svého talíře, mlčky do sebe házím jednotlivá sousta, a to aniž bych vnímala jejich chuť. Jistě jsou to kulinářské skvosty, jak znám tátu, najal nejlepší catering ve městě, tím pádem mě to mrzí o to víc. Ovšem nemůžu si pomoci. Nepřeji si nic jiného než zalézt do pokoje, strčit do uší sluchátka a zachumlat se až po bradu pod peřinu. Ten nejzbabělejší a nejúčinnější způsob, jak čelit problémům. A můj oblíbený.

Já vím, žádné hrdinství.

„Takže, Zayne,“ promluví otec, když okolo jedenácté stojíme na prahu našeho domu a loučíme se s ním a jeho strýcem. Chvěji se zimou, noc je chladná a zvedá se vítr. „Zítra odpoledne tě tu očekávám i s tvými zavazadly, hned v pondělí se dáme do práce. Nebudu-li doma já, ujme se tě Rose. Pokoj ti někdo připraví.“

Založím paže na prsou a dělám, že se mě ta konverzace vůbec netýká. Když nebudu reagovat, třeba mě do té šílenosti táta vůbec nezatáhne.

Hm, jako bych ho neznala.

„Rose,“ štěkne, aby si přidal na důležitosti, „posloucháš mě vůbec? Provedeš Zayna po domě, všechno mu tady ukážeš. Jasné?“