Destroy(ed) •DOKONČENO•

7.díl

Zdravím všechny případné čtenáře =) Povídka s prvky jak thrilleru, tak romantiky pokračuje, pevně doufám, že u ní vydržíte.
KRÁSNÉ POČTENÍ ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Naši hosté už jsou tady?“ natáhnu krk ve snaze odvést řeč jinam. Povede se, otci se ve tváři rozhostí klid. Tedy, v porovnání s tím, jakými emocemi žil jeho obličej předtím. Syčivě do plic natáhne vzduch a prsty si prohrábne pomalu šedivějící vlasy. „Jen Daniel, můj obchodní partner.“

Srdce mi poskočí radostným očekáváním. „Takže ten jeho synovec nedorazí?“

„Ale dorazí,“ odpoví, duchem úplně mimo. „Jen se někde zdržel…“

Zaskřípu zuby. Jsem naštvaná, opravdu. Připadám si jako loutka, s níž si každý dělá, co se mu zlíbí. Nemám snad ani vlastní vůli, jsem úplně závislá na člověku, který mě vede. V tomto momentě na svém otci.

„Jdi se zatím převléct,“ mávne rukou, milostivé gesto propuštění. „Usadil jsem Daniela do pracovny, až dorazí poslední člen našeho večerního dýchánku, přesuneme se do jídelny. Ať ti to tudíž dlouho netrvá.“

Neochotně se vydám ke schodům.

„A Rose?“ houkne ještě. „Máš neuvěřitelné štěstí, žes dorazila dřív než Danielův synovec. Kdybych totiž musel před oběma našimi hosty ospravedlňovat tvou nepřítomnost, byl bych moc rozzlobený.“

Snažím se ignorovat hrozbu skrývající se v jeho hlase, ačkoli mi díky ní přebíhá podél páteře nepříjemné mrazení. Vlastně už jsem si docela zvykla, za devatenáct let mi otec předvedl snad všechno, čeho je schopný.

Vpadnu do svého pokoje a hlasitě za sebou bouchnu dveřmi. Ztichlým domem se takový zvuk neuvěřitelně rozléhá, uvědomuji si, jaké je tam strašné prázdno. K čemu vůbec tak obrovské sídlo? Stejně se tu míjím s jakýmikoli dalšími lidmi, kteří by se tu náhodou mohli vyskytnout. Kromě Matta, samozřejmě. Ale ten je momentálně pryč…

Z koutku oka mi steče jedna jediná slza. Vztekle ji setřu a šaty v látkovém pouzdře hodím na postel. Co se to se mnou dnes děje? Jistě, dál si můžu namlouvat, že na vině je pouze má krušná noc, ovšem jakýsi vtíravý hlásek uvnitř mé mysli mě nabádá, abych tomu tak úplně nevěřila. Je v tom něco víc. A možná to souvisí s fraškou, která nás čeká. Ta, jíž otec říká večeře.

Rychle se osprchuji, převléknu a po celou dobu se modlím, aby se kluk rozhodl nechat svého strýce čekat. Prostě nechci dorazit do jídelny a vidět je všechny spokojeně usazené kolem stolu. Nejenže bych to měla na talíři celý následující měsíc, ale po jejich odchodu by si mě táta pěkně podal.

Právě klopýtám zpátky do přízemí, na poslední chvíli se snažíc zkrotit neposedné pramínky vlasů, které mi vyklouzly z drdolu, když se rozdrnčí domovní zvonek. Bez dlouhého přemýšlení se vrhnu ke vchodovým dveřím.

„Sakra,“ zakleju právě ve chvíli, kdy beru za kliku.

Následující slova se mi úplně zadrhnou v krku. Přede mnou totiž přešlapuje neuvěřitelně sladký kluk. Má v sobě jak jemnost, tak jakousi tajemnou přitažlivost. Možná za to můžou jeho tmavé, dokonale upravené vlasy, možná ta nezvykle krojená ústa, třeba i obrovské oči lemované hříšně dlouhými řasami. Nevím. Jedno je ale jisté. Jen pohled na něj mě připraví o hlas. A to se mi ještě nikdy nestalo.

„Dobrý večer,“ zazubí se a odhalí tak dokonalý úsměv. Málem se sbírám ze země. „Jsem tu správně u Benettových? Myslím, že můj strýc je tady na jakémsi obchodním jednání.“