Destroy(ed) •DOKONČENO•

62.díl

Netuším, jak dlouho se vyděšená choulím na podlaze toho starého zrezivělého domku s mrtvým tělem chlapce, který mě chtěl znásilnit, vím jen to, že se mi po tvářích kutálí jedna horká slza za druhou a oči nedokážu odtrhnout od scenérie, již mám před sebou. Blond čupřina načesaných vlasů, ramena v koženkové bundě. A obrovská krvavá skvrna, která se na podlaze stále zvětšuje.

Zhoupne se mi žaludek. Odsunu se dál a zoufale si přeji odtamtud zmizet. Není to celé jen zlý sen? Noční můra, z níž se silou vůle dokážu probudit? Třeba... Třeba když si to budu zoufale přát...

Zvrátím hlavu a nehty si zaryju do dlaní. Ubohý pokus. Copak dokážu obejít realitu? Ne. Žádná živá bytost nezmění probíhající, o co se tu snažím?

„Rose?" Tlumený hlas, ozývající se z prostoru před budovou, mě ze vzlykání na chvilku vytrhne. Ustrnu. Napřímím se v zádech a pozorně se zaposlouchám.

„Rose? Kde jsi?"

Zayn. Je to Zayn!

Rozpláču se ještě víc, mé tělo zachvátí nezvladatelný třes. Je mi zima. Je mi příšerná zima! Cítím se, jako bych ležela uprostřed sněhové pláně jen v lehkých letních šatech. V kloubech se usadila ztuhlost, svaly odmítají spolupracovat.

Konečně se dveře rozrazí. Ohlušující rána a polorozpadlý kov narazí do chatrné stěny takovou silou, že se z nich odštípne několik velkých ostrých kusů, které s tupým úderem skončí na podlaze.

„Rose!"

Neodpovím. Nedokážu k němu ani vzhlédnout.

Rozběhne se ke mně, ovšem po pár krocích se zastaví. Vím, co tak upoutalo jeho pozornost. Mrtvé tělo jeho bývalého kolegy a lesklá zbraň, povalující se opodál. Tam jsem ji bezprostředně po výstřelu upustila. Vyklouzla mi z prstů, jako by ji můj imunitní systém odmítal.

Klesne na kolena, přímo přede mnou. Uchopí mé dlaně do svých a stiskne. „Co se stalo?"

Zavrtím hlavou.

„Ublížil ti?"

Opět ono zamítavé gesto.

„Pojď, zmizíme odsud," chytí mě okolo pasu a pomůže mi vytáhnout se na nohy. S povděkem se o něj opřu. Bez opory bych v momentální chvíli nezvládla udělat jediný krok. Kdyby to šlo, na dlouhou dobu bych zavřela před světem oči a zapomněla na pár okamžiků na všechny hrůzy uplynulých dnů.

Vyklopýtáme do podmračeného dne. Na bezvládné klučičí tělo už se ani jednou nepodívám, nejde to.

Zabila jsem. Zabila jsem dalšího člověka.

Nahlas vzlyknu, kolena mi podklesnou.

Zayn neváhá ani na vteřinu. Aniž by cokoli pověděl, jediným švihem se ocitám v jeho pevné stabilní náruči. Nebráním se, ačkoli jindy bych se jistě o něco takového pokusila. Zabořím mu hlavu do ramene a dovolím slzám, aby se mu vpíjely do bundy.

„Bude dobře, neboj," brouká.

Nepřu se, sic těm slovům ani za mák nevěřím. Už ne.

...

Namáhavě rozlepím víčka. Hlava mě třeští, v puse mám sucho jako na Sahaře. Hrdlo rozdírá písek, v krku se utvořil obrovský knedlík. Nemůžu polknout, nemůžu promluvit. Když se pokusím, splyne mi z úst jen nezřetelné zaskřehotání.

„Je vzhůru!" zaječí dívčí hlas. Škubnu sebou. Jako by mi někdo protrhnul ušní bubínky.

„Rose!" vnímám okolo prstů silný naléhavý stisk. „Konečně ses probrala! Netušíš, jak obrovský strach jsme o tebe měli! Hlavně Zayn! Celý den se od tebe nehnul, Louis s Liamem ho museli dolů do kuchyně vysloveně odtáhnout, jinak by se ani nenajedl!"

To štěbetání poznávám, aniž bych k osobě musela obracet obličej.

Bella.

„Vnímáš?"

„Pro-, ehm," odkašlu si, „promiň, ale jsem ještě trochu... mimo." Mám otázky. Mám na jazyku spoustu otázek! Ale zatím nejsem připravena je ventilovat nahlas. Možná až se dám trochu dohromady...

„To je jasné!" štěbetá dál. Věnuje mi pevné objetí, a než stačí povědět něco dalšího, zavibruje od prahu ložnice – moment, kde to vlastně jsem? – silný hlas.

JEHO hlas. Hlas toho nejúžasnějšího kluka, který mi kdy v životě zkřížil cestu.

Zaynův.

„Nech nás o samotě, Bell."

Kupodivu se má přítelkyně nepře. Což nechápu. Normálně by si nenechala od nikoho diktovat jediné slovíčko, ovšem je pravda, že se situace značně změnila.

Vypadá pořád stejně. Snad až na tmavé kruhy pod očima a vyhaslé světlo v nich.

To bude chtít dlouhý rozhovor.

Bella mi věnuje poslední pohled a potichu vyklouzne ze dveří, opatrně za sebou zavírajíc.

V místnosti se rozhostí statické ticho.

* * * * * * * * * * * * * *

Thriller nám (ne)vesele pokračuje dál. Jsem velmi ráda, že jste si jej též oblíbily, vypadá to, že už mám v hlavě narýsovaný konec, tak uvidíme, kolik dílů se zde ještě objeví =) Moc děkuji za podporu, nesmírně si jí cením! Jste naprosto úžasní ♥