Destroy(ed) •DOKONČENO•

29.díl

Děkuji za váš zájem, LOVE YOU!!! A kdybyste mi chtěly zanechat komentář, budu šťastná!! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Nemůžu tomu uvěřit!" směju se, když nás vrátný pustí s úsměvem a přehnanou úklonou z budovy školy. „Tys to opravdu dokázala!"

Deanne se zašklebí a pohodí vlasy. „No, dva roky přátelství se Cindy se na tobě podepíšou. A nemusí to být, kupodivu, jen v tom špatném slova smyslu." Na konec přidá spiklenecké mrknutí a já mám poprvé na střední škole pocit, jako by se všechno začalo obracet k lepšímu.

Ačkoli, všechno... To je dost relativní pojem, vzpomenu-li si na maskovaného chlapíka, který mě chtěl před pár dny zabít a s nímž jsem se včera v noci tak vášnivě líbala. Kriste, vždyť to samo o sobě zní neuvěřitelně absurdně... Možná bych si měla sbalit a dobrovolně se nechat zavřít v nějaké venkovské psychiatrické léčebně. Tohle vážně není normální.

„A kde ta tvá kamarádka vlastně bydlí?" vytrhne mě Deanne ze zamyšlení.

Škubnu sebou a ukážu dopředu. „Pár ulic vedle školy."

>><<

Patnáct minut a jsme na místě. Jde o malebnou čtvrt plnou nízkých hnědých domků s maličkými předzahrádkami a starými dřevěnými okenicemi. U obrubníků stojí všehovšudy tři auta a z toho jedno je sladký veterán v křiklavě zelené barvě a s barevnými květinami vyvedenými okolo zašlé poznávací značky.

Náhle se zpoza rohu vynoří motorka. Poznávám ji. Její barvu, lesk. Dokonce i řidiče, jenž se sklání na tom ďábelském stroji a má přes obličej blyštivou helmu.

Zayn.

„Musíme se schovat," popadnu Deanne neurvale za bundu a odtáhnu ji za plůtek, který ohraničuje pozemek prvního baráčku v ulici. Motorkář nás ze své Ducati nevidí, ale my můžeme snadno pozorovat jeho.

„O co jde?" vyjekne nechápavě.

„Pst!" syknu a položím si ukazováček na rty.

Zmateně zavrtí hlavou, ovšem mlčí. Stočí pozornost před sebe, a přestože neví, koho vlastně špehujeme, hraje se mnou. Přimhouří oči a skousne spodní ret.

Dotyčný zastaví, elegantně sesedne a sejme helmu. Ano, jak jsem myslela. Odhalí se nám půvabná exotická tvář s černými peckami v obou uších a hustými havraními vlasy.

„Není to tvůj kluk?" sykne Deanne směrem ke mně, aniž by ze Zayna spustila zrak. „Jak tě ráno vezl do školy?"

Bojuji s návalem ublíženosti. Co tu dělá? A proč zastavil zrovna před bytem mé nejlepší kamarádky? Co se tu, do háje, děje?

„Jo, je to on," kuňknu slabě. Nemám náladu ani sílu vysvětlovat jí, že spolu vlastně vůbec nic nemáme a on se pravděpodobně ráno jen nemohl dívat na to, jak mě Cindy neustále ponižuje. Momentálně zachvacují mou mysl pouze myšlenky plné paniky. Jako by celý svět zčernal a já na něm zůstala úplně sama.

„Co tu dělá?" vrtí nechápavě hlavou.

„To by mě taky docela zajímalo."

„Tak za ním pojďme," chystá se zvednout, ovšem já ji na poslední chvíli popadnu za paži.

„Blázníš?" sykám s očima dokořán. „A co mu asi tak řeknu? Že jsem se tu objevila úplnou náhodou? Bude si myslet, že ho špehuju!" Tedy, lžu a vykrucuju se, nic jiného, ve skutečnosti spíš nemám odvahu vydat se zjistit, o co ve skutečnosti jde.

Naštěstí právě v té chvíli mizí Zayn uvnitř domu.

Vydechnu, obrátím se a zády se opřu o oplocení. Na čele se mi perlí krůpěje potu, mráz šplhá od šíje podél páteře dolů. Všechno ve mně doslova křičí: „Zrada! Zrada!" Kdyby vedle mě mlčky neklečela Deanne, pravděpodobně se rozbrečím.

„No," prolomí konečně po několika minutách ticho. „Tak... Teď za Bellou asi nepůjdeme, co?"

Mlčím. Držím si kolena u brady a nepřítomně civím před sebe. Mají... Mají spolu snad něco? Začali si románek, abych o tom nevěděla? Vlastně by to dávalo smysl. Vždyť Bell z nás dvou vždy byla tou, za níž se lidé na ulici otočili. Její názor si vyslechli jako první, mohla mít obrovský vliv a stačilo by jen lusknout prsty.

Kdežto já... Paradox. Holka, co má z pohledu ostatních všechno. Bohatého tátu, honosnou vilu, ta nejlepší auta, známosti po celém světě. Nikomu už nedochází, že tohle všechno patří otci. Ne mně. Málokdo nás rozlišuje jako dvě úplně jiné osobnosti.

Vtom se ozve bouchnutí dveří.

Přetočím se jako na obrtlíku a opětovně vyhlédnu skrz slabý zelený plůtek.

Je to...

Ano, je to Liam! Zayn jej neurvale strká ze schodů, rty se mu pohybují, ovšem musí tlumit hlas vyloženě do šepotu, jelikož nepochytím jediné slovo. Jedno však vím jistě. Je naprosto bez sebe. Rozzuřený, nepříčetný.

A potetovaný brunet? Jen se spokojeně culí a neustále se otáčí přes rameno, přehnaně někomu mává a posílá vzdušné polibky. Mám pocit, jako by byl opilý. Což je takhle brzo ráno přinejmenším zvláštní, ne? Ale styl jeho chůze - vlastně spíš vrávorání tomu odpovídá. Přimět ho následovat lajnu, netrefí se ani na začátek.

„Kdo je ten druhý?" zašeptá podezřívavě Deanne.

„Jmenuje se Liam," opáčím na půli úst. „A to je asi tak všechno, co o něm vím."

„Mám z něj špatný pocit."

Nevesele se uchechtnu. „To nejsi sama..."

Pozoruji celou scénu a v hlavě se mi honí spousta věcí. Vévodí jim však jedna jediná vlezlá myšlenka.

Co se to tu, sakra, děje?

Sotva to domyslím, objeví se v ulici tmavě modrý taxík. Zastaví přesně na místě, kde přešlapuje Zayn, přidržující Liama, a mně dojde, že je to logické, na motorce by Payna v takovém stavu asi těžko dopravoval domů.

Skloní se do okénka spolujezdce, něco řekne řidiči a svého společníka poté usadí dozadu.

Dost se divím, že se nevzpírá. Vlastně najednou vypadá víc než ospale, víčka se mu zavírají a ochablé svaly mu kloužou ze Zaynova ramene.

Než se naděju, je vůz pryč.

Malik ještě chvíli přešlapuje u Ducati, s hlavou sklopenou k chodníku, a ať už uvažuje o čemkoli, je od reality vzdálen na míle daleko. Nakonec si poraženě povzdechne, narazí na hlavu přílbu a nasedne na ten pekelný stroj.

Bojuji s touhou vyskočit a zamávat na něj. Ale samozřejmě to neudělám. Nejenže nemám sílu se s ním bavit, ale vážně nechci cokoli riskovat. Ještě mě bude mít za stíhačku...

Konečně nastartuje, otočí stroj o sto osmdesát stupňů a rozjede se směrem, z něhož se před několika minutami vynořil.

Napřímím se v ramenou. Svaly mě bolí, po celou dobu jsem je nevědomky napínala, a to ze strachu, abych neudělala nějaký hlasitější zvuk a Zayn nezjistil, že se schovávám pár metrů od něj. Jen při představě jakéhokoli vysvětlování mi tváře hoří.

„Co se to tu stalo?" vydechne Deanne.

„Nevím," zavrtím hlavou. „Ale to hned zjistíme."

„Co chceš dělat?"

Neodpovím. Neohroženě se vydám za Bellou. Má mi sakra co vysvětlovat.