Destroy(ed) •DOKONČENO•

10. díl

Zdravím! =) Pro všechny čtenáře přináším nový díl "Destroy(ed)"! Mohla bych poprosit o hvězdičku, pokud se vám příběh líbí, nebo o krátký komentář? Přece jen zveřejňuji pro vás, tak prosím o zpětnou vazbu. Děkuju za dosavadní podporu, která pro mě moc znamená.
KRÁSNÉ POČTENÍ ♥

* * * * * * * * * * * * * * * *

„Hele, uklidni se,“ odtáhne se ode mě, jako by se nechumelilo, jako by tu byl doma on a já představovala toho vetřelce, co se mu připletl do života. „Přišel jsem jen na krátkou přátelskou návštěvu!“

Když se vydá na prohlídku pokoje a vše pozorně zkoumá, zvedne se ve mně další vlna odporu. Co si vůbec myslí? „Ty jsi nenormální psychotický cvok!“

Obrátí se ke mně s údivem, který se mu zračí v očích. „Myslíš?“

Jeho klidný přístup mě rozčilí ještě víc. „A ne snad? To tys mě včera v noci přepadl a chtěl zabít! To tys mi dnes odpoledne vyhrožoval, že pokud ceknu, budu litovat! A teď se tady objevíš, uprostřed noci, a chceš, abych ti udělala kafe?“ Na konci mého naštvaného monologu už se normálně culí, koutky úst má mírně pozvednuté. Zatnu ruce v pěst, abych mu nevlepila facku.

„No,“ sjede pohledem k mým rukám, „jestli mě chceš udeřit, do toho.“

Zamračím se.

„Poslyš,“ přejede si rukou v rukavici po obličeji, „nezastírám, že máš v tom všem pravdu. Ovšem nakonec jsem ti přece neublížil, ne?“

„Ale chtěl jsi!“

Nervózně se ošije. To je poprvé, kdy ho naše konfrontace dostala do úzkých.

„Proč?“ vypadne ze mě. Nezdá se, že by chtěl odpovědět, avšak já se tak snadno vzdát nehodlám. Postoupím k němu a bojovně založím paže na prsou. „Proč?“

Zrak zabodne do podlahy. „Copak se mě už nebojíš?“

Jako by do mě kopnul. Bezděky se stáhnu víc do sebe a o krok couvnu. Možná z něj mám strach, ale za nic na světě to nepovím nahlas. Ani kdyby mě mučil!

„Tak je to lepší,“ proklouzne kolem a usadí se na mou pečlivě ustlanou postel. Můžu to jen s pokleslou čelistí sledovat, ačkoli mi před očima probíhá spousta různých výjevů, v nichž toho grázla vyhazuji. Ale jak to tak bývá, neudělám nic.

„Co tímhle vším sleduješ?“ zabouchnu okno a pečlivě otočím kličku.

„Už jsem řekl,“ rozvalí se jak široký, tak dlouhý a spokojeně vydechne. „Přátelská návštěva!“

Znechuceně nakrčím nos. Povede-li se mi ho z ložnice někdy dostat, budu muset vyměnit veškeré povlečení a vydezinfikovat matraci.

Dobrá, možná přeháním, ale nedivte se. Vždyť ten člověk usiloval o můj život! A přestože se nyní chová skoro přátelsky, jsem rozhodnutá zůstat ve střehu. Musím. Zákon džungle, přežije silnější.

„Prosím tě,“ zavřu oči a stisknu kořen nosu, „mohl bys odsud odejít? My dva si nemáme co říct! Proč tu jsi? Co ode mě ještě chceš? Nestačí, žes mi převrátil život naruby? A to během pouhých pár minut?“ Heh, koukám, někdy uprostřed mé řeči se neznámý zvedl a pomalými kroky se ke mně plíží, jako šelma lovící svou kořist. Ale já neohroženě pokračuji dál. „Nemáš nejmenší právo tady být, vetřít se ke mně! To-,“ dál nepokračuji, nejde to. Můj společník se ke mně totiž bez varování nakloní a hladově se svými ústy přitiskne na má.

Vím, že bych měla ucuknout. Mozek si je toho moc dobře vědomý, ale tělo s ním jaksi nesouhlasí. Neovládám ho. Ruce se samovolně zvedají a objímají ho kolem krku, hledají cestu pod černou kuklu.