Destroy(ed) •DOKONČENO•

30.díl

MOC VÁM DĚKUJI ZA ZÁJEM, NESTAČÍM ZÍRAT!! NETUŠÍTE, KOLIK PRO MĚ ZNAMENÁ! ♥

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Rose, tak počkej přece!" žene se Deanne za mnou. Naléhavě mě popadne za rameno a donutí mě zastavit na místě. Což se mi nelíbí. Musím využívat adrenalinu, který mi koluje v žilách. Až zmizí, sesypu se a na pěkných pár dnů se zavřu před celým světem. A z toho ústí jediné: už si s Bellou nepromluvím.

„Nech mě jít!" utrhnu se na ni, ač to tak nemyslím. Jen ve mně všechno vře. „Tohle mi prostě musí vysvětlit!"

„Já tě chápu," zvýší hlas, čímž se pokusí mě překřičet. „Ale vidělas, tvůj kluk evidentně nedojel kvůli Belle. Tak můžeš být klidná!"

Nespokojeně nakrčím nos a zamračím se. „Deanne, ve vší úctě, ty ses s Liamem ještě nesetkala. Nemám z něj dobrý pocit a vědomí, že spolu pravděpodobně strávili noc, mi kdovíproč způsobuje nepříjemné mrazení." Už se nezmíním, že v mé nervozitě se toho skrývá víc. Kupříkladu... Proč si pro Liama dojel právě Zayn, když jej zjevně nemá příliš v lásce? A z jakého důvodu si ho vůbec musel vyzvedávat? Copak je Payne nesvéprávný?

Sakra, tolik otázek a žádná odpověď.

Hech, jen tak mezi námi, o rozum asi přišla Bella. Jak se mohla s takovým už na pohled nebezpečným grázlem vůbec zaplést? V lidech se málokdy mýlím. A jde-li o toho drzého potetovaného bruneta, buší intuice zevnitř mého těla a způsobuje vaření krve v žilách.

„Dobrá," rozhodí poraženě ruce. „Jak myslíš, tak jdeme za Bell."

„Díky, Deanne... Moc si vážím toho, že jsi se mnou."

Pouze se náznakem usměje a mrkne. „Je fajn pro změnu jednou neřešit jen barvu trika, které se nejlépe hodí ke svítivě zelené sukni."

Snaží se mě trochu povzbudit, vím to, bohužel zvládnu vykouzlit pouze jakýsi polovičatý, neupřímný úsměv. Mimické svaly mi tuhnou, jako bych si právě nasadila kamennou masku. V duchu se připravuji na hádku se svou nejlepší přítelkyní, protože tuším, že nebude právě v tom nejlepším a nejpřívětivějším psychickém rozpoložení.

Znovu se zhluboka nadechnu. Mozek se trochu pročišťuje, uvažování projasňuje. Jsem natolik při smyslech, aby mi došlo, že dělám obrovskou pitomost. Neměla bych Bellu dráždit. Ale jaksi se nedokážu oné nutkavé potřebě výslechu ubránit. Mám o ni strach. O ni a vlastně i o sebe. Což je možná absurdní, ale uvědomuji si, že mám z Liama podobné pocity, jaké mě zachvacují v přítomnosti muže s maskou. Mohli by snad být ve spojení?

Nebo...

Hrkne ve mně. Svět se jednou zhoupne, než mi naplno dojde obsah znepokojivé domněnky, která právě zachvátila mou mysl.

Může být Payne a osoba pod kuklou jedna a tatáž bytost?

Sevřu ruce v pěst a skousnu třesoucí se spodní ret. Ne, to je hloupost... Evidentně byl celou noc u Belly, tudíž člověk v mém pokoji musí nést jinou identitu. Není přece možné být na dvou místech zároveň!

Je mi zle. Já se snad pozvracím...

„Rose?"

Pokouším se uklidnit rozbouřený žaludek.

„Rose, co se děje? Jsi strašně bledá!"

Vykouzlím mdlý úsměv. „Jen je toho na mě asi najednou moc."

„Nechceš se na chvíli posadit?"

„Kdepak," mávnu rukou. „Už je mi fajn, asi přechodná nevolnost. Pojďme za Bellou, ať mám tu hysterickou scénu," přidám na dotvoření efektu i protočení panenek, „co nejdřív za sebou."

Nevěří mi. Ale je dost chytrá na to, aby jí došlo, že přít se se mnou nemá ani ten nejmenší smysl. Proto jen odevzdaně přikývnu, a když opět vykročím, poslušně mě následuje.

Těch několik schodů vedoucích k vchodovým dveřím rodiny mé přítelkyně je nekonečných. Kolena mám jako z olova, chodidla odmítají spolupracovat. Připadám si, jako bych kráčela na popravu. Nebo jako bych mířila za svým crushem a chystala se mu vyklopit, co k němu cítím.

Zvednu ruku a stisknu zvonek.

Klika se pohne téměř okamžitě.

„Rosie!" vyhrkne překvapeně kamarádka. „No to je překvapení... Co tady děláš? A s Deanne," sklouzne mi pohledem za záda. „Vítám tě tu."

„Musím s tebou mluvit," jdu rovnou k jádru věci.

„A o čem?" založí paže na prsou. No, dovnitř nás evidentně zvát nehodlá. Koneckonců, asi bude nejlepší vyřešit to venku. Alespoň mě Bella nevyhodí.

Než odpovím, pozorně si ji prohlédnu. Vypadá... jinak. Nenalíčená, trochu rozcuchaná, s temnými kruhy pod očima. Ovšem ustrojená je jako na módní přehlídku, úplně se to bije s dojmem, který by jeden získal z jejího ztrhaného obličeje.

„Viděla jsem Zayna," vysvětlím prostě.

Trochu jí zatrne. A tak pokračuji. „Viděla jsem i to, jak odsud málem vynášel evidentně pod obraz zpitého Liama. Můžeš mi vysvětlit, co to s tebou je? Ještě ses nikdy nechovala tak neuváženě!" Ne, nechci jí nic vyčítat, nicméně se o ni bojím a nedokážu si pomoci.

„Bello, mám jen strach. Payne není kluk pro tebe..."

To ji rozpálí do nepříčetnosti. Zatne zuby a vyprskne. „Nepleť se mi do života, nejsi moje máma! Můžu si dělat, co chci. A když se chci s někým opít a vyspat — ano, slyšíš správně! —, udělám to! A ty nic nezmůžeš..."

Nevím, kdy jsem zbledla. Asi bezprostředně po prvním slově naplněném jedem tak silným, až se mi udělalo fyzicky příšerně špatně.

„Liam je možná na pohled strašný drsňák, ale kdybys ho poznala blíž, dojde ti, jak je úžasný!"

„Jo?" přejdu do protiútoku. „A tys ho stačila za těch pár hodin poznat blíž? Hm? Myslela jsem, že nikdy žádného člověka úplně a naplno nepoznáš. Sama jsi to ještě minulý týden tvrdila. Co se změnilo? To si totiž ráda poslechnu!"

S odpovědí už se nenamáhá. Jen stáhne rty do tvrdé linky a zabouchne mi dveře před nosem. Doslova. Cítím, jak mi jeho špička vibruje, a můžu být ráda, že jej nemám zlomený.

Nevěřícně se obrátím k Deanne. Jediné svědkyni našeho výstupu.

Třesou se mi rty, nastupuje nutkavá potřeba pláče.

„Och, Rose," obejme mě. „Nebreč... Ona zase vychladne a vše se vrátí do starých kolejí!"

Z očí mi na její rameno kanou slané slzy, jako by mi do nitra někdo bodal jeden ostrý nůž za druhým. Vrtím hlavou a tuším, že tohle je jen úvod.

Krutá hra začíná. A já nemám nejmenší potuchy, kdo z ní vyjde vítězně.