Destroy(ed) •DOKONČENO•

32.DÍL

„Kretén!" vyprskne Zayn, jen co nám brunet zmizí z dohledu. Vzápětí se obrátí ke mně. „Rose, jsi v pořádku?"

Snažím se hrát hrdinku, pokouším se být silná, tudíž si ani neuvědomím, že už dávno se mi po tvářích rozkutálely slané slzy, velké jako hrachy. Vzlykám, ramena se mi trhavě zvedají. Veškerý adrenalin, zahrnující bojovnost, je pryč, má důstojnost se válí v prachu u Zaynových nohou, ovládá mě pouze strach. Teprve mi začne docházet, co všechno Liam vypustil z úst. Tu hrozbu už nadále nemůžu ignorovat.

„Ne, prosím tě, neplač," vyhrkne a sevře mě přímo v medvědím objetí. Vnímám jeho překotný dech, pevně zaťaté svaly. „Za tohle Liama zabiju... Zabiju!"

Vzlykám mu do bundy, ta sytá vůně, již cítím, mě uklidňuje. Obestírá můj mozek lehkým závojem, přes nějž je těžké dostat jakékoli tíživé myšlenky.

Zvednu paže a omotám mu je pevně kolem pasu. Zayn v té chvíli představuje kotvu, díky které se prozatím nehroutím, díky které si udržuji zbytek racionálního uvažování. Ačkoli netuším, jak dlouho ještě.

„Ššššt," brouká mi konejšivě do vlasů. „Všechno je v pořádku, jsem tady. Prosím, Rosie, přestaň plakat. Mě to zabíjí..."

Paradoxně mě jeho něhou a laskavostí prodchnutá slova rozpláčou ještě víc. Mé vzlyky už nejsou tiché a nenápadné, kdepak. Ze rtů mi splývají takřka samy od sebe a mají neuvěřitelnou sílu.

„To Liam podělal," plive jedovatě, zatímco mi prsty přejíždí podél páteře dolů a pomaličku zase zpátky. „Nevím, co si myslel. Idiot!"

„Říkal divné věci," zamumlám. Ovšem tak nezřetelně, že skoro ani sama sobě nerozumím.

Zayn se ode mě nepatrně odtáhne a ustaraně mi pohlédne do tváře. „Cože?"

Hřbetem ruky si utřu vlhké líce a popotáhnu. Musím si vyčistit hrdlo. „Ehm. Liam říkal divné věci," zopakuji. „Něco o mém tátovi, o tom, že naštval spoustu lidí..."

Tváří mu přelétne stín. Jen nedokážu rozlišit, co si v sobě nese. Zlobu? Rozladění? Nejistotu? Nevím. Možná to vše mísené dohromady.

„Z Liamových keců si nic nedělej," zavrčí nakonec skrz zuby. „Je to debil, vždycky to byl debil a mám dojem, že jím do konce života i zůstane!"

Konečně se pousměju. Sice jen náznakem, ovšem i to je úspěch.

„Vidíš," dotkne se prsty mých lící. „Tohle ti sluší mnohem víc..."

Zrudnu jako rak. Uhnu pohledem a nervózně si skousnu spodní ret, nedovedu se najednou soustředit na nic jiného než Zaynovu blízkost. Možná to zní jako klišé, ale vidím v něm prince, o němž sní každá holka na světě. Kluka, který se objeví, aby vás zachránil. Nejen před strašidly skrytými pod postelí, ale i před realitou všedního dne.

„Mám návrh," přeladí najednou na úplně jinou notu. „Nechtěla by ses podívat do městské galerie?"

Zamračím se. „D-do galerie? A-ale... Je pondělí, bude zavřeno."

Ušklíbne se a ze zadní kapsy tmavých džínů vytáhne svazek klíčů. „Hm?"

„Kdes je vzal?"

Přimhouří oči a vypne hruď. Vypadá jako pyšný páv, což mě rozesměje. „Loni jsem tam pomáhal při opravách, prozřetelnost mě donutila udělat si kopii. A jak vidím," rozpřáhne náruč, „teď se to hodí."

Zneklidňuje mě, jak moc si přeju jeho nabídku přijmout. Což bych neměla... Kam se podělá má zodpovědnost?

Zmizela, jakmile mi došlo, co mě čeká doma.

Táta.

„A nebudeme z toho mít problémy?" nedá mi.

Zavrtí se svůdným úsměvem hlavou. Vnímám, jak mě pomalu zrazuje stabilita. „Kdepak. Chodím tam často, vlastně každé pondělí..."

Na chvíli zapřemýšlím. To bych do něj neřekla. Má snad rád umění? Chm... Na první pohled tvrdý motorkář s uhrančivýma očima a důmyslně skrytým tetováním, na ten druhý neuvěřitelně empatický klučina...

„Dobře," přikývnu nakonec. „Podívám se tam moc ráda."

>><< 

Zayn zastaví motorku u zadního vchodu vysoké bílé budovy, v níž sídlí městská galerie, a vypne motor. Po ohlušujícím řevu jeho Ducati je to ticho až znepokojivé.

Sklouzne a nabídne mi ruku. „Můžeme?"

Se širokým úsměvem ji přijmu. „Můžeme."

Zayn proplete naše prsty a vykročí k nenápadným tmavým dveřím skrytým ve stínu. Poslušně jej následuji, a přestože mi srdce splašeně tluče, ovládá mě i příjemné rozechvění. Že by adrenalin? Tohle je první věc, jež zavání průšvihem. Doteď jsem ještě nic nezákonného neudělala. Ale vědomí, že táta by mě za to přerazil, mě nutí pokračovat.

Zakázané ovoce...

Můj společník vsune klíč do zámku, a když se ozve jasné cvaknutí, otevře a v jediné vteřině mě vtáhne dovnitř.

Klopýtáme ztemnělým prostorem, musím se spoléhat na Zayna. Ale jak vidno, on prostor zná jako své boty, jedinkrát neznejistí, pokračuje bez váhání dál, vede mě v různých směrech, stoupáme po schodech, je velký div, že sebou někde nešvihnu.

Konečně se vnoříme do světla. Zaplujeme do široké chodby s velkými okny po pravé straně, která ústí do dlouhého prostoru s vysokým klenutým stropem, obloženého obrovskými barevnými plátny v pozlacených rámech.

„Páni," vydechnu a s očima doširoka rozevřenýma se rozhlédnu. „Bez lidí má tohle místo své kouzlo..."

„Ještě větší má," obejme mě znenadání kolem pasu, pevné stabilní tělo se mi tiskne k zádům, „když jsi tady s tím správným člověkem."

Všechny tělesné funkce se mi zastaví. „A... T-ty tady jsi s tím správným člověkem?"

Jediným švihem si mě k sobě obrátí čelem. Topím se v čokoládě jeho očí, líce mi hoří a třesu se jako osika zmítaná silným větrem. „Hlavně jsem tu s jediným člověkem, s nímž tady být opravdu chci."

Dech mi ztěžkne. Uvědomuji si, že jsme tu sami.

Úplně sami.

Jen my dva.

Náhle se ke mně nakloní a toužebně mě políbí. Prsty mi vplete hned v první vteřině do vlasů, druhou ruku pevně omotá kolem mého pasu. Ocitám se plně v jeho područí, moci. Je pouze na něm, jak bude můj život pokračovat. Připadám si jako dřevěná marioneta, již vedou rozházené emoce a zákeřné city.

Vtom se pokrčí v kolenou a zvedne si mě do náruče. Kamsi vykročí, ale já směr vůbec nevnímám. Plně mě zaměstnávají jeho šikovné a tak sladké rty s příchutí lákavých zítřků.

* * * * * * * * * * * * * * *

Dámy, právě jsem začala přenášet svůj blogový román sem na wattpad, některé z vás možná mysteriózní příběh I WANNA BE WITH YOU znají. A pokud ne, dovolím si udělat sama sobě reklamu a pozvat vás k jeho přečtení. Je to má srdcovka, píšu jej už 3 roky, protože nemám sílu ani odvahu se s ním rozloučit. Kdybyste mu daly šanci, moc by to pro mě znamenalo.

Denně hodlám přidat několik dílů, abychom měli vše z blogu i tady, a pak se konečně objeví nové. Do konce jich moc zbývat nebude =) Nebojte, části jsou velmi krátké...

Děkuji každému, kdo dá mému děťátku šanci ♥

http://www.wattpad.com/story/38658382-iwbwy-i-wanna-be-with-you-louis-tomlinson