Destroy(ed) •DOKONČENO•

4.díl

Zdravím všechny (ne)náhodné čtenáře =) Přinásím vám novou část příběhu, snad někomu udělá radost =) Doufám, že se pár lidiček k povídce ještě přidá, troufám si tvrdit, že by se vám mohla líbit, je poněkud... no, prostě odlišná =) Za každé otevření dílu jsem vděčná, za hodnocení či komentář však ještě víc =) 

* * * * * * * * * * * * *

Po celou dobu snídaně se psychicky připravuji na to, jak před tátou ospravedlním Mattův odjezd. Vím totiž, že se mu to nebude ani za mák zamlouvat. Znám ho, dokážu docela správně odhadnout jeho jednání. Ale stojím si za tím, co jsem udělala.

Nemusím čekat dlouho.

Jakmile hodiny ukážou devátou, vchod do ložnice se rozrazí. Můj vzteky brunátný rodič za sebou práskne dveřmi tak silně, až mám strach, aby nevypadly z pantů. Instinktivně se schoulím víc do sebe.

„Kde je Matt?“ přejde rovnou k věci, nezdržuje se jakýmikoli zdvořilostními frázemi.

„Odjel,“ odpovím stručně.

„Odjel?“

„Jo.“

„A kam?“

„Domů,“ pokrčím rameny. Nestačím se divit, kde se ve mně vzala taková spousta hereckého nadání. Od včerejšího večera jako by se ze mě stával úplně jiný člověk.

„Domů?“ procedí skrz zuby. „Jak si to vůbec představuje? Co-,“ nevybíravě ho přeruším. „Dala jsem mu volno.“

V očích se mu objeví nenávist. Poprvé z něj mám doopravdy strach. „Jak se opovažuješ? Co si vlastně myslíš? Je to můj zaměstnanec a jen já mám právo rozhodovat o tom, kdy dostane nebo nedostane dovolenou!“ Na konci už vyloženě křičí. Řve na mě jako na malou holku, která mu nechtěně rozbila pohár ze střední školy. Jako na dívenku, která se mu odvážela říct, že se nestane právničkou.

„Jsem tu snad také doma, ne? Matt byl vyčerpaný, vynervovaný, potřeboval volno! Jestli jsi to ty neviděl, pak já ano! Udělala jsem správně! A nesnaž se tady na mě pouštět hrůzu, už nejsem to malé dítě, které před tebou zalezlo do kouta!“

V jedné vteřině to vypadá, jako by bojoval s chutí udeřit mě. Doopravdy očekávám facku nebo něco podobného, ale naštěstí se tak nestane. Netuším, kolik ho to stálo síly, ovšem určitě ne málo. Jen stáhne rty do úzké linky a zavře oči. „Nemělas to dělat.“

„A to jako proč? Řekni mi jeden rozumný důvod!“

„Kdo nám tu teď bude pomáhat?“

Čelist mi sjede až někam k podlaze. „Cože?“

„Byl nepostradatelný při mých jednáních! Uváděl hosty do našeho domu! Kdo to teď asi zastane místo něj?“

Následujících slov budu jistě litovat, ale co už. „Myslíš, že to nezvládnu?“

Pátravě se na mě zahledí. Poprvé si nevšimnu žádného odporu. „To bys přece dělat nechtěla, když mě tolik nenávidíš. Dáváš mi to najevo každý den.“

Spolknu hodně peprnou poznámku, která se mi dere na jazyk, a uhnu pohledem. „Není pravda, že tě nenávidím.“ Cítím ke svému tátovi cokoli, jsou to emoce neuvěřitelně silné, ale jistě to není nenávist. Má zásluhu na mé existenci, díky němu mám kde bydlet. Jeho otcovská stránka je sice jako nepopsaný list papíru, ale zřejmě nemůžu mít všechno.

Smutně se pousměje. Páni, jaký to obrat! „Není? Já myslím, že ano.“

„My dva si nemáme co vyčítat, dle mého názoru,“ pokrčím rameny. Kriste, o čem se to bavíme? Snad nestojím v pokoji se svým otcem, s nímž jsme na sebe doteď zvládli pouze štěkat, a neprobíráme vzájemné pocity?

Hodně dobrý vtip těch nahoře.

„Fajn.“ Neprostupná maska je zpátky. Toliko ke krátké chvilce souznění. „Když myslíš, že to zastaneš, pak už o tom nebudeme mluvit.“ Odvrátí se ode mě a bez váhání vykročí ke dveřím.

„Ještě jedna věc,“ houkne přes rameno. „Už to nikdy nedělej.“

Zírám na dveře ještě několik minut po tom, co se za ním zavřou. Jako by mi z duše odtrhl tu část, která během dlouhých let života v tomto studeném domě našla stabilitu. Je ze mě znovu roztrhaná hromádka cárů něčeho, co bývala lidská bytost.

Z přemítání mě vytrhne až mobilní telefon. Píseň od Imagine Dragons se nese pokojem a vyplňuje ho slovy, jež znám nazpaměť. When the days are cold

And the cards are fold

And the saints we see

Are all made of gold

Rozběhnu se k nočnímu stolku vedle postele. Tváří se mi rozlije spokojený úsměv. Na displeji totiž svítí jméno mé nejlepší a jediné kamarádky.

„Ahoj, Bello,“ pozdravím nadšeně.

„Rose, jak se máš?“ zašveholí její vysoký upřímný hlásek. Hned se cítím líp. Věřím, že ať už to nyní vypadá jakkoli zle, nakonec se vše spraví.

„Bylo i líp, co ty?“

„Ale jo, jde to,“ zamumlá, jistě má nyní před sebou svou oblíbenou pistáciovou zmrzlinu. „Hele, je neděle, co plánuješ na odpoledne?“

Vyčerpaně se sesunu na matraci a po zádech padnu do peřin. „Musím si jít koupit nějaké šaty… Počítala jsem, že vyrazíš se mnou. Co ty na to?“ Šlo spíše o zdvořilostní frázi, jak znám Bellu, nákupy neodmítne. A mám pravdu. Nejdřív zazní hlasitá rána a poté nadšené štěbetání. „Jasně! Že váháš! Kde a v kolik se sejdeme?“

„V půl druhé před Ell’s?“

„Domluveno! Jupí, Rose, konečně po dlouhé době dámská jízda!“

Zavěsím se širokým úsměvem, který z mého obličeje nechce zmizet. Drží se na něm, jako by pro něj byl stvořený. Ano, jedna ze světlých stránek mého života. Seznamte se s Bellou.

* * * *

„Haló, tady jsem!“

Vytáhnu se na špičky a snažím se prohlédnout hustý dav, který se valí nejvyhlášenějším obchodním centrem ve městě. Poznávám hlas své nejlepší kamarádky, ale ať se snažím sebevíc, její zářivě zrzavé vlasy nevidím. Nikde.

„Rose!“

Konečně! Ve vzduchu visí mávající paže, začnu se tudíž proplétat na druhou stranu vstupní haly. Chrlím ze sebe jednu omluvu za druhou, avšak nikdo mi na ni neodpoví. Vlastně pochybuji, že mě kterýkoli ze zákazníků vnímá.

Stanu před Bellou úplně vyčerpaná. Můj dech pádí jako po dokončení maratonu, v plicích mě bodají žiletky. Asi jsem se nadýchala arktického vzduchu.

„Ráda tě vidím!“ padne mi kolem krku. Dech se mi zkrátí ještě víc, jelikož ta holka má tolik síly, až to není možné. „Moc jsem se na tebe těšila!“

Než stačím odpovědět, už mě drží za paži a táhne do nejbližšího obchůdku. Ne, nestihnu se ani vzpamatovat.

„Proč máš pokaždé tolik energie?“ zasměju se, když mě ze svého sevření propustí.

„Jsem vitální!“ rozpřáhne paže a zatočí se dokola.

Zavrtím hlavou. Celá ona. Proto ji mám tak ráda. Dodává mi životní optimismus.

Vydám se k nejbližšímu stojanu a neochotně se začnu probírat všemožnými šaty. Nebaví mě to, jsem tam opravdu z donucení. Ostatně jako vždycky. Málokdy jdu do butiku dobrovolně. Ale to nikdo nechápe.

„Co se vlastně děje?“ postaví se Bella naproti mně. „Normálně sem přece nezavítáš. Ne z vlastní vůle. Tak to vyklop.“

Nestačím se divit. Tenhle člověk mě zná snad lépe, než se znám já sama. Před ní nemá cenu zkoušet zatloukat. A já vlastně ani nechci, hořím touhou s ní probrat všechno, co se stalo od minulého večera. A obávám se, že jí nakonec vyklopím i to podivné přepadení.

Zrak mi sjede k zápěstí. Stále ještě tam vidím nezřetelné rudé fleky od útočníkových prstů. Paži radši ani kontrolovat nebudu. Jistě bych se zděsila.