Destroy(ed) •DOKONČENO•

50.díl

„Čau, Rose," hekne, zlomený v pase. Mávne rukou, zatímco tu druhou si křečovitě tiskne ke klínu, a v neuvěřitelně rychlém sledu kmitá řasami. Grimasa plná bolesti mi způsobí nával výčitek. Jaj, to musí být sakra nepříjemné...

„Promiň!" špitnu, urychleně uvažujíc, zda existuje něco, čím bych svůj omyl mohla odčinit. Vzápětí však onu myšlenku zaplaším. Ne, to není dobrý nápad...

„Jo, v pohodě," opáčí sarkasticky. „Vlastně to vůbec nebolí!"

„Už jsem se omluvila!" Nevěřím. Hádáme se tu jako malé děti? K smíchu! „Ale jen tak mezi námi, mohl sis za to sám. Neměl ses ke mně takhle plížit!"

Na znamení míru zvedne obě dlaně před sebe. Avšak bez toho, aby se na mě byť koutkem oka podíval. Stále se sklání a ztěžka oddechuje. Pocit viny se ještě prohloubí, provrtá mě skrz naskrz. Skoro bych přísahala, že ve mně zeje jako široká temná trhlina.

„Jak ses sem vůbec dostal?" sykám, rozhlížejíc se dokola. Je jen otázkou času, než nás tu někdo najde. Nemluvě o bezvládném těle toho mladého zrzka, který se zřítil z horní plošiny. Ještě stále se mi houpe žaludek. Bože, co jsem to udělala...

„Věř mi," napřímí konečně ramena, „nebylo to jednoduché. Silné prášky na spaní pro jednoho z hlídačů a pak plazení se několik desítek metrů přes dvůr, který je čtyřiadvacet hodin pod kontrolou. Držel jsem se ve stínech, ale naštěstí... Zdá se, že všichni mají na práci něco mnohem lepšího než zírat na nehybnou nicotu."

„Sledují Zayna..."

Lou přikývne.

„Jak ho dostali?"

„No," sehne se Louis k batohu, jenž se mu povaluje u nohou. Do této chvíle jsem si jej nevšimla. „Nedostali ho."

„Ne?"

„Kdepak," vytáhne dva nablýskané revolvery. „Napochodoval jim sem sám."

„Co že udělal?" vykřiknu nepříčetně.

Louis varovně sykne. Vrazí mi jednu ze zbraní do ruky a vzápětí mě vtáhne za paži do jednoho z výklenků skrytých v temnotě. Právě včas. Dlouhou chodbou se rozlehnou spěšné lehké kroky.

Nevidím postavě do obličeje, rozeznat dokážu jen obrysy. Jde o vytáhlého hubeného muže, jemuž na hlavě sedí kšiltovka.

Všimne si bezvládného těla. Ihned se k němu rozběhne.

„To ne," klesne na kolena. „Eustace? Bože můj!" Následný zvuk bych přirovnala s největší pravděpodobností k bolestnému zavytí. „Eustace!"

Musím si dlaněmi přikrýt uši. Ta bolest se mě samotné dotýká, protože... jsem tam s ním byla. Možná... možná bych mohla jeho smrti nějak zabránit! Možná...

Ale to bych dole téměř s jistotou skončila já.

Zavrtím hlavou.

„Pojď," sykne Louis znovu a vykoukne na světlo. Nejdřív vlevo, pak vpravo. Když zjistí, že je vzduch čistý, opatrně se rozběhne prostřední chodbou přímo k těžkým dvoukřídlým dveřím tvořeným z několika plátů železa.

„Kde je?"

„Asi běžel pro své kumpány, nemáme moc času."

Nehodlám se s ním přít. Kdepak. Sama dobře vím, že do této chvíle při nás stála Štěstěna a nepotrvá dlouho, než se rozhodne vyhledat jinou společnost. Nesmíme pokoušet osud.

Lou vklouzne do dveří a tiše je za námi opět zavře.

„Kde jsme?" šeptnu v momentě, kdy prostor zalije matná zář. Obnažené žárovky visí z nízkého stropu na obyčejných vlascích, stoleté pavučiny se hromadí v rozích a jediné okno je zatlučené silnými dřevěnými prkny.

„Tady se kdysi skladovala munice," vysvětluje, zatímco prohlíží prázdné bedny, z nichž na několika místech trčí zrezivělé hřebíky. „Ale už dávno se tohle místo nepoužívá. Je daleko od všech hlavních místností, daleko od haly. Zde budeme mít čas vymyslet, co dál."

Opřu se zády o stěnu, z níž se už na několika místech odlupuje našedlá omítka, a vyčerpaně se svezu na podlahu, kolena si tisknouc k hrudi.

„Jak jsi to myslel?"

„Hm?" opáčí nevzrušeně.

„Se Zaynem..." Hlas mi přeskakuje, vím, že ať se dozvím cokoli, nebude se mi to ani za mák líbit.

„Jo, tohle," zabručí, a zatímco pokračuje s prohlížením, vypráví. „Když jsme zjistili, že jsi pryč, Zaynovi úplně přeskočilo. Zmlátil Stylese, který se jen potutelně usmíval, tudíž nám došlo, že se nechal zajmout úmyslně. Byl to plán, jak se k nám dostat. Harry u sebe musel mít nějaký čip, něco miniaturního, co jsme nenašli. Malik na nic nečekal. Nedbal mého přesvědčování, vlastně jsem od něj taky schytal jednu do zubů," promne si bradu. „Vydal se pro tebe. Jak už se ti zmínil, věděl, kde ukrývají tvého otce, tudíž netrvalo dlouho a poskládal si dohromady, že tam budeš i ty."

„Odešel bez tebe?" heknu. Přemáhá mě pláč. Udělal to kvůli mně. Udělal to... pro mě. Jestli se mu něco stane, nikdy si to neodpustím.

„Jo," pokrčí rameny, v ruce drží starý zašlý nůž. „Někdo musel zaopatřit Stylese."

„Cos s ním provedl?"

Konečně se ke mně obrátí. Na rtech mu pohrává pobavený úsměv. „Rose, no tak! Po všem, co ti ten šmejd udělal, jak se choval, ho chceš bránit? Nebylo by bez něj na světě líp?"

Vystrčím bradu. „Možná, ale... Smrti už okolo mě bylo dost."

Výraz ve tváři mu zjihne. „No, nemusíš se bát. Mí přátelé se o něj chvíli postarají."

„Přátelé?"

Zvedne ruku. „Víc vědět nepotřebuješ."

Pohlédnu na zbraň, již stále křečovitě svírám v prstech. Najednou mě už její chladný povrch neděsí, spíš naopak. Vidím v ní možnost, jak z tohohle srabu vybruslit. Vidím v ní... spásu.

„Takže co dál?" nadhodím.

„Potřebujeme plán..."

„Sami dva toho moc nezvládneme," zvednu k němu zrak naplněný skepticismem. „Co to udělat jednoduše?"

„Jednoduše?" zamračí se. Jistě podvědomě ví, co mi nyní vyplyne z úst.

„Daniel chce mě," pokrčím rameny. „Neví, že jsem z té kobky utekla. Využijeme momentu překvapení. Dáme mu, co chce."

* * * * * * * * * * * * * *

Snad jste si nový díl našeho thrilleru užili! Pokud se vám má tvorba líbí, zvu vás k prohlídce knihovny, třeba by vám do oka padlo něco dalšího ;o)
Děkuju za komentáře, hodnocení, za sledování... Ráda je oplácím, jelikož si vaší podpory nesmírně cením ♥ Díky!

Dobrou noc!