Destroy(ed) •DOKONČENO•

24.díl

Další díl je tu, užijte si ho! Snad se bude líbit, hvězdičky a komentáře mi udělají obrovskou radost! =) =)

* * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * * *

„Říkáš, že sis ukopla palec?“ mlaskne táta, a přestože jej nevidím, je mi naprosto jasné, jak se tváří. Znechuceně, podezřívavě, povýšeně. „Nepřipadalo mi, že bys křičela bolestí. Nebo klela. Což bych v takové chvíli dělal já.“

Protočím panenky a nervózně si žmoulám dlouhé rukávy od županu. Co mu mám asi říct? Chvála Bohu za výpadek proudu. Vyrovnávat se s jeho negativními emocemi napěchovaným pohledem bych nezvládla. Ne když stále cítím horké dlaně neznámého, jeho rty a jiskření, které mnou při doteku jeho těla probíhalo. Ne musím-li se silou vůle soustředit, jinak bych se sesunula na podlahu a celou noc strávila s koleny přitaženými k hrudi.

„Měla jsem začít ječet na celý dům?“ opáčím konečně s notnou dávkou ironie, na níž si fakt dávám záležet. „Promiň, až si příště něco udělám, polepším se!“

„Neštěkej na mě,“ zavrčí hrozivě. „Nezapomínej, že jsem stále ještě tvůj otec.“

„To už jsi dneska několikrát řekl.“

„Rose, varuju tě!“

„Promiň!“ vykřiknu a rozhodím ruce. „Ale jsem strašně unavená, není mi dobře a chci zbytek dnešního večera zaspat. Mohl bys, prosím, odejít a nechat mě o samotě?“

Nevím, co jej nakonec donutí k odchodu. Možná můj naprosto zoufalý a začínajícím pláčem rezonující hlas. Táta nikdy nevěděl, jak se chovat, když mě přemohl brekot. Jedinkrát mě snad neobjal, nepoplácal po rameni a neřekl: „To bude dobrý.“ Kdepak. To Matthew tu pro mě byl, když jsem se v noci s křikem a zpoceným čelem budila z nočních můr.

„Fajn“ vydechne nakonec neochotně. Kužel světla se vzdaluje a stejně tak jeho kroky doznívají v prostoru, když se na prahu ještě naposledy zarazí. „Vidělas večer Zayna?“

Krve by se ve mně nedořezal. Snad neví, že jsme ve městě byli spolu…

„Ne,“ rozhodnu se nakonec zatloukat, ostatně jako posledních devatenáct let. „Proč se ptáš?“

Světýlko poskočí, jak můj rodič pokrčí rameny. „Jen tak. Nemluvil jsem s ním a teď je v jeho pokoji až podezřelé ticho. Napadlo mě, zda třeba nevyrazil na nějakou párty. Jeho strýc mě upozorňoval, že dokáže být pěkné kvítko.“

Jako bych slyšela neznámého, když se zmiňoval o Liamovi.

V žaludku mi roste mrazivé podezření. Vtíravý strach. Nějak moc se o našeho hosta zajímá, a to se mi ani trochu nelíbí.

„O ničem se ti nezmínil?“

Škubnu sebou a skousnu si ret. „Eh, ne. Myslím, že ne.“

„Víš, že bys mi neměla lhát, viď?“

Má touha po pláči neustále vzrůstá. Mělo by dítě pociťovat ve společnosti svého otce tak absurdní strach a ochromující hrůzu? Nemyslím si…

„Tak víš?“ zahřmí netrpělivě.

Ačkoli ode mě stojí v několikametrové vzdálenosti, ještě pro jistotu o krok ustoupím. Nechci s ním být ani v jedné místnosti. Kdybych se tak nebála, klidně ho ze své ložnice vystrkám a znovu zamknu na několik západů. „Ano, vím.“

„Hodná holka,“ opáčí kysele. Baterka se znovu pohne a konečně zmizí za rohem na konci dlouhé chodby.

Vztekle prásknu s dveřmi. Co si o sobě vůbec myslí? Chová se ke své dceři jako k onuci!

Až s jeho odchodem mám možnost pouvažovat nad tím, co mi před minutou řekl.

U Zayna je podezřelé ticho? Snad se nevyplížil ven? V takové tmě by se mu mohlo něco stát, celá tato část Londýna je totálně bez proudu!

Rozhodnu se ve vteřině. Musím za ním!

>><< 

Připadám si jak v nějakém béčkovém hororu. Ploužím se černou chodbou jen s dlouhou svící v levé ruce a snažím se do ničeho nenarazit. Baterku jsem jaksi ve svém pokoji nenašla a rozhodně jsem se nechtěla plížit do přízemí a začít tam prohledávat šuplata. Kdyby se totiž táta dozvěděl o tomto plánovaném nočním dobrodružství, roztrhne mě jako hada. A co hůř, Zayna vyhodí na ulici. Nenechal by si totiž nic vysvětlit, utvořil by si vlastní názor a toho se striktně a úplně slepě držel.

Ačkoli mám na nohou natažené své nejoblíbenější pletené papuče se staromódní bambulkou – a co, mám ráda sentiment –, prsty mi svírá ledový chlad. Asi za to může nervozita. Najednou mě napadá, co mi to jen vlezlo na mysl. Plížit se temným tichým domem na druhou stranu, do úplně jiného křídla jen proto, abych se ujistila, že kluk, do kterého mi vlastně vůbec nic není, je v pořádku a zdráv ve své posteli?

Jasně, jsem už za půlkou. Mám se teď vrátit s nepořízenou?

Konečně se dostanu do rozlehlé haly, z níž vede několik širokých dveří. Není těžké uhodnout, na jakém pokoji jej táta ubytoval. Je tu jediná obyvatelná místnost bez pavouků, prasklých zdí a několik let nemytých oken.

Zamířím doprava.

Srdce mi prudce bouchá do žeber, když zvedám klouby prstů k zaklepání.

Třikrát udeřím do tvrdého povrchu.

Nic.

Zkusím to znovu.

Stále nic.

Plamen svíčky se proti dveřím neklidně mihotá, jasný důkaz toho, jak se celá třesu.

Vtom se zevnitř ozve tlumená rána, následuje několik spěšných kroků. Zvědavě našpicluji uši a s lehce našpulenými rty se soustředím pouze na to, co se v Zaynově ložnici asi odehrává.

„Zayne!“ zabuším razantněji. „Jsi v pořádku?“

Vtom se dveře rozletí. Na prahu stojí udýchaný klučina s rozcuchanými vlasy, zmuchlaným trikem a kostkovanými kalhotami na spaní. Do očí mu nedohlédnu, jsou perfektně skryté ve stínu.

„Rose!“ vydechne nuceným, až příliš vysokým hlasem. „Co se děje?"

Zamračím se. Něco mi na něm nesedí.