Destroy(ed) •DOKONČENO•

47.díl

„Asi se nehodí, abych něco takového říkal," shrne mi náhle Zayn vlasy k jedné straně a horké rty přitiskne na mou šíji, „ale se zbraní jsi děsně sexy..."

Potlačím pobavený smích. No, fakt se to nehodí, nicméně já takovou nemístnou vsuvku uvítám. Přinutí mě totiž nemyslet na vteřinku na to, uprostřed čeho jsem se tak najednou ocitla. Nepřestane mě děsit, jak blízko smrti se několikrát za den přibližuji. Počínaje kudrnatým mizerou, který spí v bunkru, pod Louiho kontrolou.

Zavrním, odložím zbraň na zem a obrátím se k němu čelem. Z jeho pevného stabilního těla sálá teplo, takové to konejšivé něco, které dokáže zahnat všechny strašáky, jež se o člověka pokouší. A že jich je spousta. Zejména v posledních dnech.

Vezme mou tvář do dlaní a zpříma se mi zahledí do očí. Hnědá okolo jeho rozšířených zornic je plná odhodlání, jiskří, slibuje, že nás nikdo a nic nerozdělí. A já tomu zoufale CHCI věřit. Ze všech sil se o to snažím.

„Miluju tě," broukne.

Nechám jeden koutek úst vyšplhat výš. „A já tebe..."

„Zachráníme tvého tátu," hlas mu zdrsní, „a já se pak už postarám o to, aby nás strýc nechal na pokoji. Odjedeme někam daleko a začneme nový život. Úplně nový."

Kousnu se do spodního rtu, jinak bych se na místě rozbrečela. Což nesmím... Pak už bych totiž s největší pravděpodobností nepřestala. Cítím, že je toho na mě moc.

Vtom vrznou dveře od bunkru a na světlo vykoukne Louiho rozespalá tvář.

„Brý ráno!" zívne a protáhne se. „Spali jste vůbec?"

Usměju se a vytáhnu se na špičky, abych byla ve stejné úrovni se svými dvěma společníky. „Kupodivu ano. Konkrétně já jako pařez."

„Já si to netroufl," opře se ramenem o zárubeň a zahledí se do korun stromů, jimiž prosvítají slabé paprsky slunce. „Ten hajzlík by byl schopný protáhnout se pod zavřenými dveřmi. Když jsme u toho, Zayne," mlaskne, „možná bychom měli pokročit ve výslechu."

„Výslechu?" vyjede mi hlásek výš. Ať už ten termín znamená cokoli, v nejmenším se mi nezamlouvá. Nemůžu se zbavit obrázku, jenž se mi vynořil před očima. Totiž scény z akčních hollywoodských filmů, v nichž sedí vězeň přivázaný k židli a namakaní dozorci ho mlátí hlava nehlava.

Jsem fakt úplně blbá. Navzdory všemu, co Styles provedl, a to nejen nám, se mi představa jeho mučení vůbec nelíbí.

„Neboj," pohladí mě Zayn něžně po tváři. Přesně ví, co se mi honí hlavou. „Nejsem takové skety jako on. Ale musí vědět, o co nám jde. Musí vědět, kdo tu velí."

Rychle kývnu.

„Jen se mi nelíbí," stáhne se mu obočí, „že bych tě tu měl nechávat samotnou..."

Odfrknu. „Prosím tě, budete jen pár metrů daleko. Nikam se nehnu, slibuju."

„Kdyby cokoli, zakřičíš, ano?"

Znovu trhnu hlavou, bojujíc s touhou protočit panenky. Jasně, co by se mi asi tady mohlo stát? Široko daleko se kromě nás nenachází jediná živá duše, a kdyby se k nám Harryho kumpáni blížili, praskající větve by je dozajista prozradily.

„Přestaňte cukrovat," protáhne kysele Louis, „na to budete mít ještě dost času, až se dostaneme z tohohle srabu!"

Vypláznu jazyk, ale nehádám se, jelikož má pravdu.