Destroy(ed) •DOKONČENO•

66.díl

Sleduji město osvětlené pouličními lampami, které probíhá za okny, a uvažuji, jestli tohle znamená můj konec. Jestli se blíží velkolepé finále, jež bude znamenat zvrat ve všem, co jsem doposud znala. Tedy, zvrat ještě větší, než čím jsem si doteď prošla. Už mě to však neděsí, kupodivu. Zřejmě jsem příděl adrenalinu pro danou chvíli vyčerpala.

Vydechnu a čelo opřu o studené okénko. Má pokožka sálá teplem, jako by celým tělem prostupovala horkost. Organismus se dostal na pokraj sil, podvědomě cítím, že mi v nejbližší době hrozí kolaps. Nejdřív však musím svůj úkol, jejž jsem si vytyčila, dotáhnout do konce. Ať to bude stát cokoli.

Ze zadního sedadla zazní sem tam tlumené zachrápání, jinak v prostoru vozu panuje statické ticho. Napjaté, vyplněné očekáváním. A možná i zčásti strachem. Zayn se sem tam syčivě nadechne, zatne nehty do volantu, avšak po pár vteřinách se opět uvolní. Nemusím umět číst myšlenky, abych uhádla, co se mu honí hlavou.

Pohltí nás tmavý les. Pěšina se klikatí mezi stromy, které připomínají zlé duchy tyčící se nad nevinnými oběťmi, kola na nerovném terénu nadskakují, a když čelním okénkem vzhlédnu k obloze, nevidím jedinou hvězdu.

„Proč je ten statek vlastně opuštěný?" brouknu tiše. Používat hlasitější tón mi kdovíproč nepřijde vhodné. Už tak mi podél páteře šplhá nepříjemný chlad.

Zayn se nervózně ošije. „No... Před šedesáti lety tam jistý Maxwell Skull vyvraždil celou rodinu bohatého obchodníka se stroji. Manželku, její matku, obě malé děti a mladou dívku, která jim s péčí o hospodářství pomáhala. Od té doby prý v jeho zdech straší. Stavení vystřídalo několik majitelů, ale žádný z nich tam dlouho nevydržel. Maximálně pár měsíců. Takže už asi patnáct let budova chátrá."

„A co se stalo s tím obchodníkem?" optám se přiškrceným hlasem.

„Prý se zbláznil," pokrčí naoko ledabyle rameny, ovšem je mi jasné, jak silně onen příběh sám prožívá. „Jednoho dne vyrazil nahý do tohoto lesa a už ho nikdy nikdo neviděl."

Dokud s vyprávěním není u konce, vlastně si ani neuvědomím, jak obrovský třes se do mě dal. Proti vlastní vůli mi před očima vyvstanou obrázky bezduchých těl zahalených krví, a jakmile postavy získají naši podobu – mou a Zaynovu –, mám chuť všechno vzdát, strhnout mu volant a ukončit naši existenci dřív, než to udělá sám Daniel.

Brzy však získám racionální uvažování zpátky. Naštěstí. Oklepu se z oné halucinace jako mokrý pes a zhluboka se nadechnu. Brody vybral tematické místo. Jistě nám chtěl nahnat strach. No, povedlo se, ovšem to na sobě nedám znát.

Vtom se před námi stromy najednou rozestoupí. Dostaneme se na širokou neudržovanou pláň, jejímž středem snad kdysi vedla příjezdová cesta vedoucí k dlouhému polorozbořenému stavení, tyčícímu se na pozadí černé oblohy. V jediném okně se svítí, ačkoli sklo z něj už dávno vypadalo. Spatřím uvnitř nezřetelné mihotající se stíny.

Zayn zastaví a vypne motor. Celý prostor se ponoří do ticha.

„Co teď?" zašeptám.

„Moc na výběr nemáme," odpoví. „Vlastně vůbec. Jediná naše šance je využít Stylese."

Zatnu v klíně ruce v pěst.

„Něco pro tebe mám," sáhne najednou dozadu, chvíli na podlaze vozu něco hledá a po pár vteřinách paži s vítězoslavným úšklebkem stáhne zpět. Drží malý šedavý revolver, velký sotva jako moje dlaň.

„Vezmi si ho," kývne. „Nedopustil bych, aby ses Danielovi vydala napospas neozbrojená."

„Copak nás oba nebudou prohledávat?" namítnu pochybovačně. Asi moc koukám na filmy, nicméně nepochybuji, že v tomhle mám výjimečně pravdu. Žádný z jeho nohsledů jistě nebude nic riskovat.

Střelí po mně ostrým pohledem, obočí lehce povytažené. „Proč myslíš, že je tahle zbraň tak maličká?"

Nechápavě zamrkám, čekám, až mi odpoví. Ne, nevím, kam tím míří.

Povzdechne si, jeho snědá tvář trochu znachoví. „Ehm... Myslel jsem, že bys ji mohla schovat pod paži do spodního prádla."

Jako na povel zrudnu taky. Pro jistotu se ohlédnu přes rameno, ovšem Styles naštěstí stále spí, a poté syknu směrem ke svému příteli. „Pistoli do podprsenky?"

„Je to revolver!"

„To je fuk," prsknu. „Ale OK, máš pravdu. Tam se mi snad nikdo dívat nebude."

Výraz ve tváři se mu změní, jiskra v očích také. Cítím hlad, stupňující se napětí. Červená v mé tváři zesílí, musím vypadat jako spařené rajské jablíčko. A sotva zrak posune níž – na hrudník skrytý pod několika vrstvami oblečení –, nejradši bych se teleportovala na co nejodlehlejší místo na planetě.

„A to já bych se podíval rád," zavrní.

Plesknu jej po paži. Na jednu stranu bych se mu nejradši pověsila okolo krku, na tu druhou je mi však naprosto jasné, že na to není v nejmenším vhodná chvíle. A kde se mu v mozku vůbec berou podobné úvahy? Za chvíli budeme čelit smrti a on má... ehm, takové narážky?

„Jsi neuvěřitelný," pronesu sarkasticky.

Mrkne. „Když žiješ celý život v neustálém stresu, dokážeš si světlé momenty najít i ve vypjatých situacích. Jinak by ses zbláznila."

Na tom něco bude.

Natáhnu ruku a propletu své prsty s jeho. „Vynahradíme si to, slibuju."

Nakloní se pro polibek. „Tím si buď jistá, princezno."

Je nám dopřána jen chvíle. Najednou se velká ručička pohne spolu s malou a obě se zastaví na číslici „12".

Nejvyšší čas. Schovám zbraň za jemnou černou látku, z níž je ušita má podprsenka, a zkusmo pohnu ramenem. Skvělé.

„Připravena?"

Trhnu neurčitě hlavou.

Mlčky vyklouzneme z auta. Venku mě do tváře udeří chladný noční vzduch a tma tak neprostupná, že si nevidím málem ani na špičku nosu.

„Chceš s Harrym pomoci?"

„Kdepak," hekne. Chvilku se ozývají šustivé zvuky, sem tam nějaké zaklení, a když pochytím i silné plesknutí, prořízne ticho rozezlený hluboký hlas se známým zastřeným vibrováním. „Kde to jsem? Maliku, ty zmetku, cos to se mnou provedl? Čůráku, za tohle tě zabiju!"

Protesty a vulgarismy skončí stejně rychle, jako začaly.

„Nemám na tebe náladu," slyším Zayna. „A necukej sebou, nebo ti ta pouta utáhnu ještě víc."

Pevně sevřu víčka. Takže to vypadá na roubík a silný provaz kolem zápěstí.

* * * * * * * *

Jste napnutí? Já taky =D Uvidíme, co mě do příštího dílu (ne)napadne, sama nevím, jakým směrem mám vývoj příběhu nechat. Tudíž i pro mě samotnou to bude obrovské překvapení =D 

Chtěla bych vám opět moc poděkovat nejen za podporu TÉTO povídky, ale za podporu celkově. Moc si jí vážím. Vaše komentáře, follow, vzkazy - to vše mi do žil vlévá energii. Právě prožívám nelehké a značně hektické období, u psaní vždycky na problémy na chvíli zapomenu, a když vidím, že se líbí i vám, je můj pocit ještě hřejivější. DĚKUJU!! ♥

PS: V komentářích najdete odkaz na staronovou jednodílovku s Louim v hlavní roli, pokud budete chtít, jukněte, budu moc ráda... Ovšem věnujte pozornost i upozornění na začátku, prosím ;o) ♥